Komentář Martina Lobotky: Konec imperiálního snění

Parlament v Londýně

Parlament v Londýně Zdroj: Profimedia

Pamatujete, jak zastánci brexitu přede dvěma lety tvrdili, že o možnost uzavřít s Londýnem dohodu o volném obchodu se porve celý svět? A co teprve představy Davida Davise, který jako ministr pro brexit žil v představě, že po odchodu z unie se prostě separátně domluví s jednotlivými zeměmi. S Německem, které nebude chtít ohrozit export aut. 

S Francií, protože „třímiliardový export vína a jídla“ přece Francouzi jen tak nespláchnou do kanálu. A tak dál. Zcela přitom ignoroval, že členské země nemohou separátně vyjednávat dohody o volném obchodu s třetími stranami. A jak často zněla slova o tom, že se třeba Japonsko nebo „kulturní spojenec“ USA budou mermomocí snažit s Británií domluvit, protože je přece Velká.

Do brexitu zbývá dvě stě dní a pokud to někomu dosud nedošlo, konec srpna musel otevřít oči i těm nejzaslepenějším nostalgikům mentálně žijícím v dobách, kdy nad britským impériem slunce nezapadalo. V posledních srpnových týdnech totiž v podstatě všichni Britům vzkázali: Koukejte se domluvit, nebo to tady budeme muset zabalit. Keidanren, lobbistická organizace japonských firem v Británii, žádá britskou vládu, aby „ponechala co nejvíce ze současného ekonomického prostředí v platnosti“ či „aby začala konečně mluvit jedním hlasem“.

Jinak bude prý dopad na ekonomickou aktivitu japonských firem značný. Což je od tradičně velmi uměřených Japonců ekvivalent volání SOS. O pár dní později zástupci německé průmyslové federace BDI vzkázali Britům, že „si nemohou vybrat volný obchod jen se zbožím a zbylé svobody nechat stranou“. To podpořil i Bernhard Mattes, šéf automobilové federace VDA. Dnes se podle něj v obchodě s průmyslovým zbožím neprodává „ocel, plasty a železo“, ale vždy i „služba“.

Hlavního vyjednávače EU Michela Barniera taková podpora povzbudila a už asi popadesáté vzkázal, že si Britové prostě nemohou vybírat mezi svobodami pohybu (kapitálu, služeb, osob, zboží). Buď všechny, nebo žádnou. Ukazuje se , že i vzývaná „kulturní blízkost“ USA bude Londýnu platná jako mrtvému zimník. Je to vidět na americkém vyjednávání nové dohody o volném obchodu mezi USA, Mexikem a Kanadou.

Ta se dle vyjádření prezidenta Trumpa z loňského července může uzavřít „velmi, velmi rychle“. Trump, frustrovaný z toho, že v jednáních s Kanaďany nemůže dosáhnout svého, si ovšem v náhodně zachycených komentářích povzdechl, že „je nemůže zabít“. A že jakákoli dohoda s Kanadou bude „zcela podle nás“ a že kdykoli se Kanaďané kroutí, stačí jim ukázat „fotku Chevroletu Impala“, který se vyrábí v Kanadě. Jinak ale Trump dle svého tweetu Kanadu „miluje“.

Asi tak jedná americký prezident s „kulturně blízkými“, a to má Kanada s USA jen relativně malý přebytek zahraničního obchodu. Pevně doufám, že „úspěchy“ Velké Británie v posledních dvou letech bedlivě sledují lidé jako Tomio Okamura či Václav Klaus mladší. Byť o tom trochu pochybuji.

Autor je hlavním analytikem společnosti Conseq.