Komentář Martina Lobotky: Vláda žije v minulosti

Premiér Andrej Babiš (ANO) na summitu v Bruselu (30.6.2019)

Premiér Andrej Babiš (ANO) na summitu v Bruselu (30.6.2019) Zdroj: Reuters

Andrej Babiš s Karlem Havlíčkem a Richardem Brabcem
Karel Havlíček a Andrej Babiš
3
Fotogalerie

Data z tohoto týdne dále potvrzují, jak hluboko v minulosti žije česká vláda i ministerstvo financí. A jak bizarní je celá situace kolem sestavování rozpočtu na rok 2020.

To první lze ještě pochopit. Česká ekonomika rostla ve druhém čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,6 procenta, což je zhruba stejné tempo jako v minulých letech. Pravda, dnešní růst je tažen hlavně poptávkou domácností, které jednají na základě kratších výhledů do budoucna, zatímco firmy, které plánují do vzdálenější budoucnosti, omezují investiční aktivitu. Ale to jsou detaily. 

Ale jednání o rozpočtu na příští rok jsou opravdu podivná. A tím nemám na mysli jen fakt, že na nižší než 40 miliardový plánovaný deficit tlačí, alespoň naoko, zrovna politici KSČM. Prapodivná je i pře o to, zda náhodou ministerstvo financí nepodceňuje odhad rozpočtových příjmů na příští rok. Sociální demokraté tvrdí, že „ministerstvo financí odhad vývoje české ekonomiky pro příští rok nepochopitelně až příliš snížilo, a to z 2,4 na 2,3 procenta“. Ministerstvo se brání a říká, že nic nepodceňuje, protože na odhadu se jednak shodlo deset expertů Výboru pro rozpočtové prognózy, jednak se v roce 2017 ministerský odhad růstu ukázal jako dost přesný a jednak stejné tempo růstu odhadují i další instituce. 

Snad mají někde na vládě přístup na Bloomberg a alespoň tento týden se na něj alespoň jednou podívali. Německá ekonomika se ve druhém čtvrtletí smrskla. Ano, jenom desetinku procenta, ale to je například stejné tempo, jakým roste Itálie. A vzhledem k vývoji předstihových indikátorů (Ifo, ZEW, PMI) to rozhodně nevypadá, že by se Němci ve třetím čtvrtletí měli vynořit nad vodu.

Produkce aut v Německu klesla nejníže od roku 2009, klesají i průmyslové objednávky. Ani mimo Německo to žádná velká sláva není. Jedinou velkou ekonomikou eurozóny, která roste solidně, je Španělsko. To ovšem jako náhradní motor za ten německý stačit nebude. Meziroční růst maloobchodních tržeb v eurozóně se motá kolem dvou procent, takže od domácností spásu růstu také nelze čekat.

Ani ze světa nechodí kdovíjak dobré zprávy. Čínský průmysl rostl nejnižším tempem od roku 2002. Připočítejme k tomu existující rizika. Je tu možnost neřízeného brexitu. Hrozí eskalace obchodní války mezi Čínou a USA, která se může změnit v otevřenou válku měnovou. Poněkud servilní Fed tuto pravděpodobnost svými kroky dost zvyšuje. Velké trable doutnají v italské ekonomice. Za takových okolností by bylo skutečně na místě revidovat prognózy českého růstu na příští rok. Ovšem spíš směrem dolů. Totéž platí pro odhad rozpočtových příjmů. 

Dobrá, sekyru ve výši 45 miliard korun, kterou vláda zaťala do rozpočtu na příští rok zvýšením důchodů a rodičovského příspěvku, už nezměníme. Ale reálnější výhled růstu někde na hranici ekonomické stagnace by mohl dát přes prsty těm věčně nataženým ministerským rukám. 

Autor je hlavním ekonomem společnosti Conseq Investment Management