Od začátku devadesátých let minulého století byla sice česká zahraniční politika důsledně spojenecká, ale české vlády to často moc neuměly. A v některých případech jako u spojeneckých úderů proti tehdejší Jugoslávii to nechtěly nahlas vyhlašovat. Za tu dobu se na Hradě vystřídali tři prezidenti, z nichž ten první byl důsledně proevropský atlanticista, díky němuž jsme se dostali v roce 1999 do NATO. Ten druhý odkaz toho prvního nepopřel, ale zamlžil. Třetí pak, poté, co se útokem Ruska na Ukrajinu zcela změnila bezpečnostní situace v Evropě, na summitu NATO ve Walesu aktivně hájil Moskvu za použití jejího vlastního slovníku. Není proto divu, že je Moskva událostmi posledních dnů zaskočena a znechucena.
„Ti, kdo rozhodovali o vydání, dali přednost spojeneckým závazkům, aniž by vzali v potaz všechna fakta o případu. Je smutné, že nebyly využity všechny právní možnosti a že spojenecká loajalita zvítězila nad právními závazky,“ řekl ruský velvyslanec Zmejevskij k vydání Jevgenije Nikulina do USA.
Naše ministerstvo zahraničí proti tomu konstatovalo, že z české strany šlo o suverénní rozhodnutí opřené o nezávislé soudy včetně ústavního. Ten rozhodl, že americká žádost o vydání byla dobře podložená, nic nezpochybňuje nezávislost amerických soudních orgánů a hrozba dlouholetého vězení není důvodem pro nevydání. Ponechme však stranou rovinu právní a soustřeďme se na rovinu zahraničněpolitickou.
Zopakujme, že Praha od roku 1989 podle ruských not nehrála nikdy. Ale tentokrát je situace, poprvé od našeho vstupu do NATO, jiná. V čem? Zdá se, že po překonání počáteční nerozhodnosti podporujeme spojence a zároveň nahlas a razantně říkáme, co nechceme.
Pohlédneme-li na současnou situaci ruskou optikou, zjistíme, že náš vstup do NATO spadá do období, kdy Rusko bylo „na kolenou“, a nic s tím tedy nemohlo udělat. Od té doby však Moskva velký neúspěch nezaznamenala, ba naopak. Když v červenci 2008 ministři zahraničí Schwarzenberg a Riceová podepsali smlouvu o umístění amerického radaru v Brdech, uspořádala ČSSD ve stejné době přednášku generála Bužinského z ruského ministerstva obrany.
Ten v Praze „vysvětlil“, proč je americká iniciativa nežádoucí a nesmyslná. Američané nakonec o Brdy sami ztratili zájem, takže se Moskva v Česku už o nic velkého snažit nemusela. Ale odpor, který se tehdy proti USA a NATO zvedl, neunikl ruské pozornosti a s tímto potenciálem se i nadále aktivně pracovalo.
Moskva tentokrát neuspěla. Ale Kreml to bolí primárně proto, že Praha posílila skupinu zemí, které odmítly akceptovat Putinův způsob chování. Jeho součástí je přesvědčení, že silný vůdce je důležitější než silné instituce či silné právo. A to je problém, který je teď v Česku mimořádně naléhavý. Vzhledem k tomu, že není důvod se domnívat, že by Hrad, KSČM, SPD a část ČSSD změnily své priority, může Moskva ztracené pozice rychle získat zpět.
Autor je politický geograf
