Komentář Michaela Romancova: Sýrie – Cizí hry na evropský účet

Turecký vojenský konvoj poblíž hranic se Sýrií

Turecký vojenský konvoj poblíž hranic se Sýrií Zdroj: Reuters

Jednotky turecké armády se shromažďují u hranic se Sárií
Jednotky turecké armády se shromažďují u hranic se Sárií
Členové syrských povstaleckých jednotek FSA podporovaných Tureckem se vracejí do Turecka po krátké operaci na území Sýrie
Členové syrských povstaleckých jednotek FSA podporovaných Tureckem se vracejí do Turecka po krátké operaci na území Sýrie
5
Fotogalerie

Minulý čtvrtek byl v Radě bezpečnosti OSN zablokován další evropský návrh rezoluce, tentokrát ohledně situace v Sýrii. Jednalo se o reakci na tureckou invazi na syrské teritorium a proti se – na rozdíl od zářijové iniciativy vetované Ruskem a Čínou – postavily Rusko a USA.

Britové a Francouzi, tedy stálí členové rady, stejně jako Němci, Belgičané a Poláci, kteří momentálně drží křesla nestálých členů, vyjádřili nad postojem Moskvy i Washingtonu zklamání. Německý velvyslanec apeloval na Turecko, aby „ukončilo jednostrannou vojenskou akci (…), která může vytvořit úrodnou půdu pro obnovu Daeše, je významnou hrozbou pro regionální, mezinárodní a evropskou bezpečnost (…), prohloubí utrpení civilistů a zvýší počet uprchlíků“.

Evropská unie, slovy dosluhujícího předsedy Evropské komise, sice „uznává turecké bezpečnostní zájmy podél hranice se Sýrií“, ale „použití síly nepovede k dobrým výsledkům, neboť situace v Sýrii má pouze politické východisko“. Pokud si Turecko vytvoří bezpečnostní zónu v Sýrii, nebude ji EU podle Jeana-Clauda Junckera financovat.

Nepochybně jsou to dobrá slova, která navíc sledují ušlechtilý cíl. Ale výsledkem je zatím velké nic, a to navzdory skutečnosti, že se unijní pohled v mnohém shoduje s názory dalších aktérů.

Důvod je prostý. Situace v Sýrii pro všechny aktéry objektivně představuje zásadní politický, bezpečnostní i humanitární problém. Jenže pro všechny s výjimkou EU zároveň představuje příležitost pro realizaci dalších politických či bezpečnostních cílů. Unie sama o sobě tuto schopnost nemá. A její hlavní cíl – ukončit utrpení civilistů, nastolit mír, a tedy omezit faktory, které zesilují migraci do EU – zjevně není v očích ostatních hráčů zásadní prioritou.

Brusel by zjevně velice stál o návrat do devadesátých let, kdy se zdálo, že unie dokáže všude kolem sebe budovat „zvětšený kruh přátel“. Tato politika byla prosazována velmi snaživě na poli politickém i ekonomickém. Jenže se dostala do slepé uličky tváří v tvář ochotě a schopnosti ostatních aktérů používat pro své zájmy hrubou sílu. V případě Sýrie stejně jako v případě Ukrajiny unie přešlapuje na místě. A zbytek světa včetně Washingtonu nemá pádný důvod, aby naše problémy a starosti řešil.

Případná změna v Bílém domě sice může přinést pozitivní změnu, ale spoléhat na to nelze. Stojíme na prahu epochy, kdy si Evropa buď vybuduje vlastní politické i vojenské kapacity, jejichž prostřednictvím bude ošetřovat své zájmy, anebo budeme bezmocně sledovat, jak své hry hrají ostatní. Na náš účet.