Komentář Michaela Romancova: Sýrie – Cizí hry na evropský účet
Minulý čtvrtek byl v Radě bezpečnosti OSN zablokován další evropský návrh rezoluce, tentokrát ohledně situace v Sýrii. Jednalo se o reakci na tureckou invazi na syrské teritorium a proti se – na rozdíl od zářijové iniciativy vetované Ruskem a Čínou – postavily Rusko a USA.
Britové a Francouzi, tedy stálí členové rady, stejně jako Němci, Belgičané a Poláci, kteří momentálně drží křesla nestálých členů, vyjádřili nad postojem Moskvy i Washingtonu zklamání. Německý velvyslanec apeloval na Turecko, aby „ukončilo jednostrannou vojenskou akci (…), která může vytvořit úrodnou půdu pro obnovu Daeše, je významnou hrozbou pro regionální, mezinárodní a evropskou bezpečnost (…), prohloubí utrpení civilistů a zvýší počet uprchlíků“.
Evropská unie, slovy dosluhujícího předsedy Evropské komise, sice „uznává turecké bezpečnostní zájmy podél hranice se Sýrií“, ale „použití síly nepovede k dobrým výsledkům, neboť situace v Sýrii má pouze politické východisko“. Pokud si Turecko vytvoří bezpečnostní zónu v Sýrii, nebude ji EU podle Jeana-Clauda Junckera financovat.
Nepochybně jsou to dobrá slova, která navíc sledují ušlechtilý cíl. Ale výsledkem je zatím velké nic, a to navzdory skutečnosti, že se unijní pohled v mnohém shoduje s názory dalších aktérů.
Důvod je prostý. Situace v Sýrii pro všechny aktéry objektivně představuje zásadní politický, bezpečnostní i humanitární problém. Jenže pro všechny s výjimkou EU zároveň představuje příležitost pro realizaci dalších politických či bezpečnostních cílů. Unie sama o sobě tuto schopnost nemá. A její hlavní cíl – ukončit utrpení civilistů, nastolit mír, a tedy omezit faktory, které zesilují migraci do EU – zjevně není v očích ostatních hráčů zásadní prioritou.
Brusel by zjevně velice stál o návrat do devadesátých let, kdy se zdálo, že unie dokáže všude kolem sebe budovat „zvětšený kruh přátel“. Tato politika byla prosazována velmi snaživě na poli politickém i ekonomickém. Jenže se dostala do slepé uličky tváří v tvář ochotě a schopnosti ostatních aktérů používat pro své zájmy hrubou sílu. V případě Sýrie stejně jako v případě Ukrajiny unie přešlapuje na místě. A zbytek světa včetně Washingtonu nemá pádný důvod, aby naše problémy a starosti řešil.
Případná změna v Bílém domě sice může přinést pozitivní změnu, ale spoléhat na to nelze. Stojíme na prahu epochy, kdy si Evropa buď vybuduje vlastní politické i vojenské kapacity, jejichž prostřednictvím bude ošetřovat své zájmy, anebo budeme bezmocně sledovat, jak své hry hrají ostatní. Na náš účet.
