Komentář Michala Dědka: Do polostátních podniků se investuje málo

Logo skupiny ČEZ, jedné z firem se státní účastí, do níž se nabízí investovat.

Logo skupiny ČEZ, jedné z firem se státní účastí, do níž se nabízí investovat. Zdroj: ČTK

Češi jsou ve svých finančních rozhodnutích tradičně spíše konzervativní. Průměrný spoluobčan se spoléhá hlavně na spořicí účty nebo fondy své oblíbené banky, aniž by se odvážil pomyslet na odvážnější a zajímavější investice. Je proto zvláštní, že v této atmosféře málokdo ukládá peníze do polostátních podniků – ty totiž patří k méně rizikovým cestám, a přitom s daleko lepším zhodnocením než kdejaký běžný „spořák”.

Konzervativní Češi ukládají své peníze porůznu: většina je nechává ležet na spořicích účtech, jiní se spoléhají na fondy oblíbené banky. Což je vlastně paradoxní: vždyť banky jsou také soukromé subjekty, které mohou kdykoliv zkrachovat. Přesto k nim lidé chovají větší důvěru než k poradenským – úplně stejně soukromým – firmám. Ty se navíc na investice specializují, díky čemuž dokážou nabídnout podstatně výhodnější produkty a investiční zázemí než banky. Vídáme to pravidelně, lidé nám říkají: „Mám to v bance, tam jsou peníze v bezpečí, vy mi je proděláte”.

A přitom se při poměrně nízké  míře rizika dá investovat i zajímavějším způsobem. Třeba právě do akcií polostátních podniků.

Nízké riziko investice do polostátních firem vzniká kvůli předpokladu, že stát nenechá tyto podniky položit, pokud na nich má spoluúčast. Funguje to tak po celém světě. Při vidině krachu totiž stát zvažuje nejen případné finanční ztráty, ale i sociální rozměr celé situace: mnohem více se mu vyplatí investovat pět miliard do krachujícího podniku, než jej nechat zkrachovat a později v dlouhodobém horizontu utratit čtyři miliardy na dávkách a jiných výdajích kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti lidí, kteří v podniku pracovali.

Nehledě na další sociální dopady krachu (vyšší riziko sebevražd nebo například kriminality v regionu). Proto bude riziko investic do polostátních podniků vždy nižší, a přitom s ročním zhodnocením okolo čtyř až pěti procent. To už je pro konzervativního Čecha, zvyklého na svých jistých 1,5 procenta na spořícím účtu, velmi zajímavé číslo. 

Pro příklad se vraťme na konec minulého tisíciletí, kdy prostřednictvím Česká konsolidační agentury, nástupkyně České konsolidační banky, stát sanoval finanční sektor – banky, pojišťovny –, tedy sektor nutný pro fungování celé ekonomiky. Agentura na sebe brala problémové pohledávky. Stalo se to například v roce 2000 s bankou IPB, která v té době patřila do kvarteta největších bank Česka. Tehdy byla důležitá rychlost jednání a stát převzal záruky za aktiva IPB za jednu korunu a nedobytné pohledávky převedl právě na Konsolidační agenturu. Dopad na finanční systém byl krátkodobý a k recesi ekonomiky, kterou naznačovaly scénáře ČNB, nedošlo.

V neprospěch „hotovosti na účtu” hovoří i jeden z důsledků koronavirové krize: spořicí účty a i fondy bank, které jsou zaměřeny na dluhopisy, pokladniční poukázky nebo depozita, jsou teď pod tlakem, protože ČNB kvůli koronaviru srazila úrokové sazby téměř k nule – a tím i tržní úroky. Podle jejích výhledů tomu tak bude i v příštích kvartálech, možná letech. Otazník visí jen nad inflací, která je i v době po koroně zvýšená a neklesá, což může vést k růstu úrokových sazeb teoreticky nejdříve koncem roku nebo v průběhu roku příštího.

Výše popsaný scénář není samozřejmě pravidlem. Základní myšlenka z hlediska investora státu jako poslední instance je logická, ale míra, v jaké se stát může a chce angažovat, záleží na velikosti podílu a strategickém významu odvětví. Podstatnou roli hraje také doba: pokud jde o složité časy, jako je například současná pandemie, existuje vyšší riziko dominového systémového kolapsu odvětví jako takového. Tím spíš je pro stát důležitější firmy udržet nad hladinou.

Koronavirová krize ukázala, že ukládat peníze do firem je nyní výhodnější i proto, že po nedávném šoku přišla větší aktivita i výnosnost těchto podniků. I proto si myslím, že je načase, aby se Češi odpoutali od svých spořících účtů a začali přemýšlet o zajímavějších investicích. Polostátní podniky mohou být dobrý začátek. 

Na druhou stranu, zatím jich není moc, do nichž lze takto investovat. Ale jsou tu. Třeba ČEZ či ČD Cargo.