Nevím, jestli už je čas na analýzy, na hodnocení vlády a dopadů koronavirové pandemie, když jsme ještě nedosáhli ani kulminačního bodu, nevidíme světlo na konci tunelu a stěží dokážeme identifikovat všechny přímé či související hrozby. Nevím ani, co by zrovna mě mělo opravňovat k provedení takového „předběžného auditu“. Chybí mi k němu dostatek informací, odborných znalostí, ale taky mesianismu a politických ambicí.
Validní není ani argument, že jsem o to byl požádán. Snad zkušenost se zvládáním podobných, i když menších krizí v minulosti, jistá povědomost o fungování státní a veřejné správy a pořád ještě šance na pozitivní změny fungování vlády v dalším období. Pokusím se tedy s velkou mírou pokory o krátký komentář.
Ekonomie je víra jako každá jiná
Nebudu řešit ekonomické dopady. Budou nekonečné. Přikláním se ohledně dopadů této krize k názorům Václava Klause a vlastně i Mojmíra Hampla. Zásadní bude udržet za každou cenu i omezenou výrobu v chodu, minimalizovat snížení zaměstnanosti a vládní opatření směřovat do cílené pomoci ohroženým. Preferuji poté kroky vedoucí k restartu a zvýšení aktivity. Rušení všech omezení, regulací typu EET a daňové prázdniny by měly být pouze začátkem. Plošné dárečky budou chybou. Dotace povedou k masivní korupci. Klíčové bude nastartování zahraničního obchodu, resuscitace spotřeby a návrat důvěry v další ekonomický růst.
Korejská cesta? Ne! Česká ulička...
Nebudu se určitě vyjadřovat ani ke zdravotnickým aspektům, ke zvolené strategii, metodám eliminace nákazy a jednotlivým opatřením, i když se toho při hodnocení vládních zásahů nemohu nedotknout. Nicméně, i díky chybám v úvodu, bezbřehému a neopodstatněnému optimismu a fabulacím, vedoucím nakonec k nedostatku roušek, respirátorů, nedostatečnému testování a trasování, je asi jiná, alternativní cesta už nemožná.
Pokládám ale za velkou drzost mluvit o tzv. korejské cestě, založené mj. na masivním testování a izolaci zasažených. Začátkem února, kdy nebyl v Jižní Koreji jediný nakažený, nosili všichni (včetně mne a byl jsem tam osm dnů) na veřejnosti roušky, před každým vchodem do veřejných zařízení byla dezinfekce a od začátku se masivně testovalo. Naše cesta není ani korejská a snad ani italská. Je typicky česká... Charakterizuje ji pokusomylismus a odezdikezdismus. Řečeno s klasikem: místo metody šrapnel jsme použili metodu usilovných dřepů.
„Dojde-li k boji, hleď zvítězit, ať to stojí cokoli!“
Situace dnes je srovnatelná s válečným stavem po prohrané bitvě. Stát „najíždí“ na válečnou ekonomiku s tím, že vyhlásil téměř zákaz vycházení a nemůže tak zahájit adekvátní válečnou výrobu a produkci. Důležité bude vyhrát válku s neviditelným nepřítelem a mít se po válce kam a do čeho vrátit. Pro podobné stavy „nouze“ máme manuál - zákony upravený systém krizového řízení. To, že nebyl včas aktivován, že byl účelově pozměňován a nebyl respektován je bezesporu největší chybou ředitele vlády Andreje Babiše. Od této flagrantní chyby se odvíjí celá řada dalších, logických a očekávatelných selhání. Babiš nerespektoval ani Hamáčkův návrh na vyhlášení nouzového stavu již 1. března. Bál se konkurence? Směšné.
Zapomeňte na volby!
První, na co musí totiž vládnoucí politická reprezentace v takové situaci zapomenout, je myšlenka na další volby. Na další vyhrané volby. Na další případně prohrané volby. Prostě zapomenout a chovat se víc jako voják, než jako populista. V Babišově myšlenkovém světě něco podobného bylo, je a obávám se, že i bude nepředstavitelné. Je nepoužitelný. Není ani stratégem, ani vojevůdcem, ani přirozenou autoritou.
Blekotání na zbytečných, nekonečných tiskovkách, neschopnost delegování pravomocí a zodpovědnosti, nesmyslné zasahování do krizového a operativního řízení a permanentní snaha něco na situaci marketingově vydělat, nebo se alespoň vyvinit z viditelných přehmatů a chyb snad vidí všichni. Nikdo z politiků navíc nesmí naskočit na vlnu občanské solidarity, přivlastňovat si ji a vézt se na ní. To je skutečně chucpe. Doufejme, že připravené a vypilované marketingové projevy „Mým národům“ a bezbřehý populismus nepřehluší tato zjevná a viditelná fakta.
Hol-ky dě-ku-jem! Ho-ši, dě-ku-jem!
Naštěstí nejsou všichni stejní a za zvládání situace, bezprecedentní nasazení a aktivitu si celá řada osobností, autorit, institucí, profesí a hlavně dobrovolníci, velká část veřejnosti a firem a za všechny např. vietnamská komunita zaslouží obrovské poděkování. Celá řada veřejných systémů funguje lépe autonomně a fungovala by ještě lépe, kdyby se jim do toho centrum násilně nemontovalo.
Systém, i když opožděně, začíná fungovat a našim jediným úkolem je hlídat, aby se „mocným“ v restrikcích, v příkazovém systému a v zásadě nedemokratických postupech nezalíbilo. Aby, až se bude kácet les, nelétalo příliš mnoho třísek... A aby, The Day After, co nejvíce pod tlakem zavedených restrikcí, nesvobody a omezení okamžitě zmizelo. Proto nesmíme mlčet!
Honzo, neschovávej se. Vylez!
Současně nejde oddělit politickou odpovědnost a schovávat se za nevolené odborníky. V čele krizového štábu musí stát člověk s politickým mandátem, silou a odpovědností. A musí se obětovat! Proto je v politice, pro to byl zvolen. Nejde mi o dehonestaci Prymuly a adoraci Hamáčka. Naopak. Oba by měli mít v Ústředním krizovém štábu svou roli a odpovědnost. Velitelem může být ale jen jeden! A Prymula, špičkový epidemiolog, to se vší snahou evidentně není.
Království za Havla.
Bylo by fajn, kdyby v týmu vrcholné reprezentace byla alespoň jedna morální autorita. Někdo laskavý a empatický, pevný v charakteru a zásadový ve svých postojích. Ten nám sakra chybí. Prezident to určitě není. Laskavost, povzbuzení, dodání jistoty, pomocná ruka. Vyslyšení musí jít ruku v ruce s represí a omezeními, které si situace žádá. „Stínový šéf“ Ústředního krizového štábu Jan Hamáček tuto roli logicky neplní a plnit nemůže. Jednooký mezi slepými králem. Hamáček nicméně na rozdíl od ředitele hovoří česky, zvládá shodu podmětu s přísudkem, mluví jasně a srozumitelně. Aspoň něco...
Nový začátek?
Opozice má stále právo a povinnost být opozicí, byť maximálně konstruktivní. Nemůže přehlížet a nekomentovat největší přešlapy a průšvihy. Nabízet vládě nezištně řešení (má-li ho) je povinnost. Musí přehodnotit své předvolební a povolební plány a priority. Vstupuje do totálně odlišné situace, přičemž chování a preference veřejnosti před příštími volbami jsou dnes nepredikovatelné. Jestli ale má někdy vzniknout silná, alespoň částečně integrovaná alternativa k dnešní vládní alianci, je poslední šance. Najít ten nejmenší společný jmenovatel se zdá být nasnadě. Nový začátek!
