Letošní 17. listopad, výročí začátku sametové revoluce z roku 1989, není kulatým. I tak ale bude výjimečný - samozřejmě hlavně kvůli koronavirové krizi, kvůli které se žádné hromadné oslavy konat nebudou.
Druhá vlna epidemie znemožňuje konání hromadných akcí, takže řada vzpomínkových akcí se uskuteční jen na dálku, většinou on-line. Znamení doby, jak by řekl zesnulý a velký kritik společnosti písníčkář Karel Kryl.
Stejně tak může být svým způsobem symbolické, že se na zpravodajských webech v předsváteční den řešilo hlavně to, zda budou, či nebudou otevřené obchody. Což se dá samozřejmě vysvětlit dvojnásobným zmatkem. Primárně ho způsobil zákaz prodeje pro vybrané svátky, která si konkrétně většina lidí nepamatuje. A znásobené je to nynějšími restrikcemi.
Přesto je dobré, že si události listopadu 1989 budeme i letos připomínat. Uplynulo od nich už dlouhých 31 let. Mnohé z dnešního dění ale ukazuje, že postrevoluční doba ještě neskončila. A nejde jen o to, že komunisté - i přes své nejmenší zastoupení ve sněmovně od revoluce - drží současnou vládu u moci, jakkoliv je to zároveň bizarní i nechutné.
Ani tak o to, jak se stále víc relativizují symbolické věci, jakou bylo členství v Komunistické straně Československa neboli KSČ, donášení tehdejšímu policejnímu orgánu zvanému Státní bezpečnost čili StB, nebo mlácení demonstrantů během takvaného „Palachova týdne“ v lednu 1989.
Čas na drastickou morální očistu společnosti byl na počátku 90. let. Vydali jsme se cestou rozplynutí, a toto jsou logické důsledky.
Důležitější jsou proto dnes obecnější dopady. Zda a jak se to zvrtlo a kam jsme se po 31 letech dostali.
Mohlo se zdát, že hnutí Milion chvilek za demokracii bylo tím pravým pokračovatelem listopadových událostí. V lecčems možná ano. Co se masovosti protestů týká. A názorového rozkročení jak statisíců v publiku, tak jedinců na pódiu. Ale byla to jen parodie. Povedená, ale od výročí 17. listopadu 1989 vzdálená.
Tím posledním, co „chvilkařům“ vyčítat, je avizovaný přerod vůdce hnutí Mikuláše Mináře v politický směr. To je správné a čitelné. Listopad navzdory mnoha zákrutám přinesl hodně pozitivního, například právě otevřenou formu politického boje. Neboli, že vládnoucí garnitura se má porazit ve volbách spíš než na ulici, kde to navíc kromě hezkých fotek a hesel k ničemu nevede. Tehdy to jinak nešlo, ale dneska je naštěstí jiná doba.
Ale zpátky k výročí 17. listopadu. Respektive k oběma výročím, protože ani na tragické události roku 1939 by se nemělo zapomínat. A proč? Protože těch vzdorů v české historii nebylo až tak moc. Každopádně, když už k onomu vzepjetí došlo, stálo to za to.
A dění ze sklonku roku 1989 je jednou z exemplárních ukázek. Posunu v předání moci nejspíš pomáhaly některé složky tehdejšího režimu. Důležitější ale je, že se lidé prostě naštvali a měli toho dost. To je na tom to hlavní.
A je vedlejší, jestli si listopadové události letos připomenou osobně zapálením svíčky na pražské Národní třídě – ať už během dne, nebo zbaběle brzy ráno – či on-line. Pokud nemá být připomínka listopadu 1989 jen webovou a patetickou událostí, stojí si za to připomenout, o co vlastně tehdy šlo.
Třeba o to, že neexistuje to „jediné správné". Ať už se to týká společenského či ekonomického života. Že osobní svobody nejsou jen nějakou mantrou. No, uvidíme dnes. A hlavně u příštích sněmovních voleb.
