Vše jde zatím podle očekávání. Česká senátní delegace s podnikatelsko-akademicko-novinářským doprovodem přistála v Tchaj-peji, od Pekingu mezitím dorazila pobouřená reakce. České domácí postoje k celé výpravě zůstaly rozdělené podle už dříve narýsovaných linií.
Snad jediným zpestřením byly některé zmatené reakce na fakt, že Češi letěli na Tchaj-wan na palubě (tchajwanské) společnosti China Airlines. Alespoň to ale posloužilo jako příležitost k dostudování reálií celého čínsko-čínského problému a jeho historie. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že to byl první výsledek české výpravy na Tchaj-wan…
Tím hlavním ale samozřejmě bude, co to celé pro nás bude skutečně znamenat, v politické a ekonomické rovině. Nakolik to pomůže již tak dobrým vztahům s Tchaj-wanem a nakolik to dál zhorší nijak zvlášť kvetoucí vztahy s pevninskou Čínou, tedy hlavně co se obchodu týká.
Je dobře, že Miloš Vystrčil neuhnul od záměru svého zesnulého předchůdce Jaroslava Kubery a na Tchaj-wan letěl. Jakkoliv by samozřejmě bylo lepší, aby tak citlivá cesta šéfa Senátu – tedy druhého ústavně nejvýše postaveného činitele – byla výsledkem alespoň trochu jednotné české zahraniční politiky a minimální shody hlavních politických sil.
Ale taková je realita. Zároveň se na nynější výpravu dá pohlížet jako na reakci na taktéž dost jednostranné nadbíhání Pekingu ze strany Hradu a části vlády. Navíc bez ekonomických efektů v podobě slibovaných astronomických investic.
Což neznamená, že ani nynější politické paktování s Tchaj-wanem není bez vad na kráse. Nese v sobě známky aktivismu, skoro se nabízí paralela s mnohdy až kýčovitým uctíváním Tibetu. Podtrhuje to i přítomnost pražského primátora Zdeňka Hřiba ve výpravě. Byť je logické, že se rozvíjejí kontakty mezi vedením obou metropolí, ostatně toto je právě jedna z těch praktických rovin česko-tchajwanských vztahů.
Čímž se dostáváme k jádru věci. Nynější česká výprava na ostrov, který de facto funguje jako suverénní ekonomicko-politická jednotka nezávislá na pevninské Číně, je nepochybně významná a symbolická. Pro reálné vztahy ale zas tak přelomová nejspíš nebude.
Ekonomické vztahy fungují už léta, například tchajwanský Foxconn v Česku působí už dvacátým rokem. Pokud někde můžeme vidět problém, tak v českém deficitu obchodní bilance s ostrovem (tedy nejen s čínskou pevninou). Neméně dobré je to v kulturních, akademických či novinářských kontaktech, a to především vzhledem k aktivitě na tchajwanské straně.
Příjezd české senátní delegace s doprovodem je pro Tchaj-pej vzpruhou, navíc krátce po nedávné, taktéž symbolické návštěvě amerického ministra zdravotnictví. A Pekingu nezbývá, než se vyhrazovat proti „vážnému vměšování do vnitřních záležitostí“, jak to v souvislosti s cestou Miloše Vystrčila z povinnosti učinila čínská ambasáda v Praze.
Zřejmý vnitropolitický rozměr má ale nynější výprava i pro českou politickou scénu. Tentokrát bez nadsázky došlo k exportu sporů mezi vládou a opozicí do vod mezinárodní politiky. Byť tím „správným“ směrem – Tchaj-wan je demokracií západního typu, bližší je nám i v jiných hlediscích včetně těch populačně-geografických. Nemluvě o jeho technologické vyspělosti a ekonomické prosperitě. Tak uvidíme, co z toho nakonec bude.
