Komentář Petra Peška: Hra na bankovní neústupnost

Jan Hamáček - první místopředseda vlády a ministr vnitra ČR

Jan Hamáček - první místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Zdroj: Tomeš Michael

Jan Hamáček - první místopředseda vlády a ministr vnitra ČR
Premiér Andrej Babiš
Andrej Babiš
Andrej Babiš
Alena Schillerová
7
Fotogalerie

Už dokonce i sociální demokraté pochopili, že státní rozpočet, navíc v době zpomalujícího se růstu, není bezedný. Jelikož ale ani to pro ně není důvod k omezení rozhazovačnosti, hledají cesty, jak do rozpočtu přisypat. Oprášili proto nápad se zavedením sektorové daně, nyní zúžený na banky.

Snaží se to „prodat“ rádoby logicky: bankovní domy mají obrovské zisky, nějakou tu malou dodatečnou daň unesou a v rozpočtu bude alespoň víc na potřebné výdaje, jako je například zvýšení rodičovské. A pro úplné zjednodušení – a pro ty méně přemýšlivé – přišli i se zcela srozumitelným sdělením: „Banky, nebo děti.“

Ponechme stranou, že to připomíná komunistickou propagandu ve stylu „zbraně, nebo nemocnice“. Od sociálních demokratů je to pochopitelný krok, který zapadá to jejich politiky rozpočtové a finanční neodpovědnosti. Zároveň je to ale i krok chytrý, protože tím vyvíjejí tlak na svého silnějšího koaličního partnera, na hnutí ANO. A zároveň berou aspoň trošku větru z plachet komunistům, kteří by si na banky došlápli také, pokud možno ještě razantněji.

V tomto ohledu je podružné, zda by bankovní daň měla podobu ukrojení několika dalších procentních bodů ze zisku, jak ČSSD navrhovala dříve, či odvodu z jejich aktiv, jak navrhuje nyní. Anebo zda by šlo spíše o zdanění bankovních operací, jak by to udělalo radost komunistům.

Co přesně by zavedení bankovní daně způsobilo, se dá dopředu těžko odhadnout. Navrhovatelé tvrdí, že banky by to unesly, klienti by vzhledem ke konkurenci nic nepocítili a navíc by se snížil objem prostředků vyváděných přes dividendy k jejich „matkám“ v zahraničí. Odpůrci argumentují tím, že by to na klienty v nějaké formě nakonec stejně dopadlo, mohlo by to mít potažmo vliv na celou ekonomiku a že banky tu už takhle odvádějí na daních dost a spoustu vydělaných peněz v Česku reinvestují.

Podle šéfa ČSSD Jana Hamáčka by banky mohly přinést do rozpočtu dalších až 14 miliard korun. O tom můžeme úspěšně pochybovat, zároveň se ale ptát, zda by za to ty miliardy – ať by jich bylo kolikkoliv – stály. A především, jestli by se vynaložily smysluplně. Tady si můžeme být téměř jisti, že nikoliv (a nejde o zvýšení rodičovských příspěvků, tady se mohou najít peníze jinde, pomohlo by například zrušení nesmyslných slev na jízdném). Místo zvyšování daňové zátěže – a nejde jen o banky – by se břemeno mělo snižovat a stát by měl šetřit.

Věc má ale spíše politický rozměr. Sledujeme tu na obou stranách přehlídku neústupnosti a dokonce se mluví o možné koaliční krizi. Sociální demokraté trvají na tom, že bez bankovní či jiné daně sliby plnit nepůjde. A že se o tom Andrej Babiš s nimi nakonec „bude muset“ bavit. Premiér a jeho ministryně financí zůstávají neústupní a speciální bankovní daň označují za nesmysl, což je jeden z mála výjimečným momentů, kdy je třeba jim dát za pravdu. Ať už jsou jejich pohnutky k odporu jakékoliv.

Nabízí se několik scénářů řešení. Teoreticky by mohlo dojít i k rozpadu koalice, ale jen toto téma by k tomu asi nestačilo, navíc ve světle závažnější bitvy na poli justice a policie. Anebo bankovní daň neprojde a ČSSD bude mít argument, že se chtěla chovat „rozpočtově odpovědně“, ale ANO jí to znemožnilo. Zvlášť, pokud by se ukázalo, že na naslibované miliardy už není.

Či bankovní daň projde – jakkoliv to teď nevypadá pravděpodobně – výměnou za to, že sociální demokraté přivřou oči nad turbulencemi ve vládních oblastech v gesci ANO justicí počínaje a průmyslem konče. O vyšetřování kauz Andreje Babiše nemluvě.