Před volbami do europarlamentu se hodně mluvilo o tom, že mohou zcela překreslit politickou mapu EU. To se nakonec nestalo, změnu, k níž došlo, můžeme označit spíše za parametrickou. Došlo hlavně k posílení zelené linky v unijním politickém spektru.
Přesto se další činnost unie musí této změně přizpůsobit. I proto se na první povolební summit Evropské rady soustředila velká pozornost. A více než na věcná témata byla zaměřena na škatulata spojená s obsazením klíčových unijních institucí.
Ne že by ostatní témata nebyla zajímavá. Mluvilo se o budoucím víceletém finančním rámci, o klimatických záležitostech, u nichž si někteří zástupci zemí střední a východní Evropy neodpustili tradiční folklorní rebelské tance, i o dalších důležitých věcech.
Sebedůležitější priority však musí někdo reálně naplňovat a uskutečňovat. Proto bylo zásadním bodem i vyjasnění personálních otázek. Shodu se najít nepodařilo a škatulata se dosud nepohnula. Jeden z vlivných účastníků trefně poznamenal, že je to těžší než zvolit papeže. Druhý pokus by měl proběhnout na samém konci června.
Klíčem k obsazování jednotlivých postů, mezi nimiž se musí složitě hledat politická vyváženost, je zřejmě pozice šéfa Evropské komise. Mnozí se do ní strefují s tím, že se v posledním období stala z výkonného orgánu dalším mocenským centrem a zpolitizovala se. Zásadní je i post vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a kvarteto klíčových pozic doplňují předseda Evropské rady a prezident Evropské centrální banky. Obsazení čela ECB sice oficiálně nemá s eurovolbami nic společného, leč časově to letos vyšlo tak, že hledání politické rovnováhy se bude týkat i bankéřského křesla ve Frankfurtu.
Může takový boj o pozice dopadnout dobře, tak aby vůle po změně vyjádřená ve volbách dostala šanci na naplnění? Představit si to lze třeba takto: předsedkyní komise se stane Margrethe Vestagerová – osvědčená, seriózní a kompetentní dánská komisařka. Unijním „ministrem zahraničí“ by mohl být Francouz Michel Barnier, který svou erudici naposledy prokázal při jednáních o brexitu. Donalda Tuska by mohl v čele Evropské rady nahradit zkušený nizozemský premiér Mark Rutte. A konečně do čela ECB by se hodil německý jestřáb Jens Weidmann. Když si pak Evropský parlament zvolí do čela rozumného zástupce regionu střední a východní Evropy, nemusela by to být vůbec marná sestava.
Autor je ekonom v České spořitelně.
