Prezident Petr Pavel neprotlačil Senátem soudce Nejvyššího soudu Pavla Simona, který se tedy ústavním soudcem nestane. Mohla by to být dílčí epizoda, nebýt dvou okolností: debaklu 23 hlasů ze 73 přítomných senátorů, a jinak než debaklem to nazvat nelze. A pak jsou tu poněkud podrážděné reakce prezidenta i lidí z jeho týmu, které právě činí ze zapomenutelné epizody cosi podstatnějšího.
Na středeční rozhodnutí Senátu lze pohlížet i tak, že sledujeme pokračování dění kolem předchozího kandidáta Roberta Fremra. Toho Senát schválil a byl to prezident, kdo po sílícím tlaku veřejnosti otálel s jeho jmenováním tak dlouho, až se Fremr sám kandidatury vzdal. Senát se jako celek mohl cítit ublíženě, že jeho vůle nedošla naplnění, případně se sám na sebe zlobit, že pochybnosti o Fremrově integritě neodhalil sám. Každopádně emoce vznikla a nyní okupuje vztah prezidenta a horní komory, tedy vztah na ose brzd a protivah ústavní dělby moci.
Prezident Pavel poněkud neprezidentsky ztrácí nervy a podivuje se, proč mu Senát kandidáty tolik lustruje. „Opakovaně jsme svědky toho, že kandidáti na ústavní soudce jsou veřejně tak důkladně rozebíráni, jako tomu nebylo nikdy předtím. A to dokonce detailněji než u některých skutečně kontroverzních kandidátů, které navrhovali moji předchůdci,“ postěžoval si a šel ještě dál, snad až ke hranici lehké paranoie: „Je to jen nově pojatým detailním zájmem o jejich osobnost? Nebo je to nějaký vzkaz? Za nejdůležitější však považuji otázku, kde je hranice veřejného zájmu.“
Vůbec ne. Nejdůležitější je přirozeně suverénní role obou institucí, v našem případě tedy prezidenta, který suverénně navrhuje, a Senátu, který stejně suverénně vyslovuje či nevyslovuje souhlas. Jaké nástroje si k tomu zvolí a jak hluboko půjde, po tom je každému lidově řečeno šumák, v čemž je právě ona suverenita. Prezidentovi rovněž nikdo ze senátorů nemluví do toho, jak si kandidáty vybírá, koho oslovuje, aby mu je předvybral a doporučil, jak si sestavit svůj poradní tým.
Když už jsme na půdě psychologie a lehké neurózy, která se do prezidentova počínání vkradla, nemůžeme ponechat stranou i další možný důvod. Když Petr Pavel žehrá na příliš podrobné zkoumání minulosti kandidátů, možná vidí sebe samého v prezidentské kampani. Také jeho minulost byla zkoumána hodně do hloubky a některé podstatné otázky byly nedoprozkoumány zejména kvůli skutečně kontroverznímu kandidátovi, který stál proti němu. Dodnes ve vzpomínce na prezidentskou volbu zůstává lehká pachuť nemalé části voličů, kteří hlas Pavlovi hodili jen kvůli Babišovi. Detailní zkoumání minulosti je zkrátka něco, co Petru Pavlovi bude vždy způsobovat neklid v duši.
Když se prezident odkazuje na své předchůdce, měl by se z jejich počínání poučit. Václavu Klausovi Senát odmítl kandidáty osmkrát a rozhodně se nedá říct, že by se z toho hroutil. Miloš Zeman pak dokázal do Senátu posílat vysloveně nevolitelné návrhy, aniž by se nějak nervoval, když mu je Senát podle očekávání zamítal. Klaus i Zeman byli oba, sice každý jinak, suverény ve své ústavní roli. Oba, a Zeman víc, pak na hranicích své moci dokázali sehrát velké bitvy o posunutí pravomocí, často až za únosnou mez.
Ale poplakávání, že jim Senát nejde na ruku, jste od nich neslyšeli.
Autor je spolupracovník redakce
