Zemřela autorita, která otevírala dveře Česku do světa a Čechům do jejich duše a svědomí. Karel Schwarzenberg spojoval prvorepublikovou, exilovou i posametovou zkušenost tohoto národa, jehož se vždy cítil součástí a kterému se vždy snažil pomáhat.
Jeden z nejpopulárnějších záznamů s Karlem Schwarzenbergem pochází z roku 1990, kdy se přijel podívat na to, co po čtyřiceti letech příkladné socialistické péče o památky zbylo ze zámku Sychrov. V pár místy archaicky působících větách shrnul podstatu veřejného vlastnictví a předložil rychlou národohospodářskou analýzu.
„Podívejte se, na jedné straně je jisté, že když nějaká rodina v nějakém zámku nebo čemkoliv byla, tak je s tou budovou spjatá. Ten člověk má osobní zájem, osobní vztah k věci, asi by se o to staral lépe než někdo jinej,“ odpověděl na otázku, jestli by se šlechtě měl vrátit ukradený majetek. Schwarzenberg tehdy přijel na Sychrov s pravdou, kterou komunistický režim lidem desítky let zamlčoval, až se kvůli své vlastní bídě zhroutil. Kníže ale na druhou stranu nikdy nebyl nadšeným proponentem „trhu bez přívlastků“. Chápal, že čerstvě obnovený kapitalismus potřebuje nejprve silné nové právo, a ne na čas zhasnutou žárovku.
Video ze Sychrova, ve kterém Karel Schwarzenberg komentuje stav zámku i celé společnosti
„Československo nemá moře, nemá takové možnosti k lyžaření jako Rakousko nebo Švýcarsko, má ale překrásné památky. To je to, co sem táhne nesčetné turisty,“ zanalyzoval Schwarzenberg před 33 lety možnosti české ekonomiky. „Jakmile se dostane ten cizinecký ruch do pořádku a budeme mít taky hotely, pohostinství, hospody a všecko pro to, tak budeme pozorovat, že to je dneska jeden z největších a nejúspěšnějších průmyslů na světě. Taky válka to nezničila tolik jako v Německu nebo v Polsku, věci se tady ještě uchovaly. Bohužel musím říci, zničili jsme to po válce z velké části sami. Přesto je ten poklad ještě ohromný.“
Říkal věci tak, jak si je myslel. Někdy při tom udělal chybu, která uškodila jeho dobré pověsti, například v nedávné reakci na rozsudek nad exposlancem Dominikem Ferim. Nikdy se ale nesnížil na úroveň populistů, kteří každou chvíli tvrdí něco jiného podle toho, co je zrovna v průzkumech oblíbené. Populisty nenáviděl, ale nutno přiznat, že nebyl dostatečně silný, aby je dokázal převálcovat. Ani v devadesátých letech s Havlem Klause, ani později Zemana. Mohly za to nejspíš i jeho šlechtické kořeny. Pro určitou část populace indoktrinované ideologií z majora Zemana byl prostě nevolitelný. Ale možná právě tato okolnost ho osvobozovala v tom, že se nemusel nikomu podbízet. Díky tomu a i díky své zkušenosti a obrovským znalostem dokázal být autoritou.
V české politice zřejmě i kvůli svému šlechtickému „handicapu” dokázal prorazit až relativně pozdě. V červenci 1990 se sice na dva roky stal Havlovým kancléřem, ale první volenou funkci získal až v roce 2004, kdy se stal senátorem v „bezpečném obvodě“ Prahy 6 za „bezpečnou“ politickou formaci US-DEU-ODA. Do vlády nastoupil až v sedmdesáti letech, v roce 2007 jako ministr zahraničí, a to dnes možná pro řadu lidí překvapivě za Stranu zelených. Sám to pak vysvětloval i tím, že už v rakouské lidové straně (ÖVP) prosazoval zelené myšlenky. Je třeba dodat, že tehdejší zelení byli mnohem více liberálové než levičáci.
Podruhé se stal ministrem zahraničí za svou TOP 09. Mnozí jeho přátelé mu spojení s Miroslavem Kalouskem vymlouvali, ale v té chvíli se projevila možná tak trochu typická schwarzenberská vlastnost: tvrdohlavost. Druhá nejvýznamnější česká ikona pravdy a lásky si spojení s „arcilotrem“ české politiky obhájila.
Politického vrcholu Schwarzenberg dosáhl na přelomu let 2012 a 2013, kdy se nečekaně vyhoupl do finále prezidentské volby. Přestože neuspěl, po jeho vstupu do této zvláštní soutěže zůstala v českém veřejném prostoru řada semínek, která se později uchytila. Třeba přesvědčení, že když se antipopulistická část Česka spojí, může nad tou druhou polovinou i vyhrát. A také větší porozumění sudetským Němcům, které možná posílila jedna Schwarzenbergova nešikovná a nepohodlná pravda. Vyslovil ji v televizní debatě a nejspíš právě ona mu zavřela cestu na Hrad.
Z úspěchu blbneme na kvadrát
Byl konzervativec, lidovec, zelený, liberál, Rakušan, Čech, Švýcar, lesník, hospodský, kníže, politik i úředník, byl vznešený, byl vulgární. Byl nejlepším příkladem toho, jak škatulky při posuzování lidí selhávají. Jedno se mu ale nedalo upřít: svým Čechům rozuměl jako málokdo.
„Češi si udržují už od středověku pověst hádavého a hašteřivého národa. Jakmile se nám Čechům něco podaří, blbneme na kvadrát,“ řekl autorovi tohoto textu během rozhovoru na konci roku 2018, kdy jsme slavili 100 let od založení Československa. „Jakmile jsme měli za Karla IV. stát od Branibor až k Alpám, začali jsme si občanskou válku jménem husitská a Branibory jsme ztratili a poslali tu zem na sto let zpět. Pak jsme se zas vypracovali za Rudolfa II., Praha byla střed světa, všechno krásný, a tu jsme začali defenestrovat a spustili třicetiletou válku. Ztratili jsme Lužici. A poněvadž se nám teď daří dobře, nejsme schopni se sjednotit.“
Karel Schwarzenberg byl výjimečný řadou věcí, ale nejvíc tím, jak dokázal propojovat dva historií dávno rozseknuté světy. Díky svému životnímu osudu uměl navázat na zkušenost první republiky i rakousko-uherské monarchie a převést ji do současnosti. Byl poslem ztracené minulosti, který však nehlásal cestu zpět, ale paradoxně dopředu.
Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem z roku 2018
Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem z roku 2018. • Jan Novotný
Mimořádné bylo také jeho odmítání jakéhokoli národovectví, dané už výchovou. „Na nás Schwarzenbergy se nadávalo, že čechizujeme celou Šumavu. Pravda byla ta, že nás nikdy nezajímala národnost. Když to byl dobrý robotník, šel na Šumavu. Když byl dobrý sládek, šel do Protivína. Nezajímalo nás, jakým jazykem hovořil, neboť na každém schwarzenberském sídle musel znát oba jazyky zemské,“ vzpomínal v rozhovoru.
Domov podporoval i z exilu
S Karlem Schwarzenbergem se hodně spojují dějiny po roce 1989, důležitou roli ale sehrál už předtím v exilu. Po roce 1968 významně podporoval český disent a stýkal se s exulanty všech epoch (před rokem 1918, po roce 1948 i po roce 1968), kteří se ale vzájemně příliš dobře nesnášeli. Dokázal si zapálit doutník třeba i se spisovatelem Pavlem Kohoutem, který patřil v padesátých letech k prominentům režimu a s nímž se později setkal ve vídeňské emigraci.
„Mrzelo mě, že nás pak vystěhovali z bytu ve Schwarzenberském paláci. Měli jsme to tam rádi,“ pravil mu Kohout, když vzpomínal, jak se z miláčka aparátčíků stal pronásledovaným zrádcem. „Mě to taky mrzelo,“ odvětil mu Schwarzenberg se svým typickým pohotovým humorem.
Na rodovém zámku v bavorském Scheinfeldu založil společně s Vilémem Prečanem Československé dokumentační středisko s archivem tehdy zakázané literatury, který po roce 1989 věnoval Národnímu muzeu. V roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, a tuto funkci vykonával do roku 1990. Komunistický režim si i kvůli jeho aktivitám založil vlastní výbor pro lidská práva, jehož zástupci pak společně se Schwarzenbergem objížděli politické procesy v Československu s tím, že už ho tu nepotřebují, když na to mají vlastní lidi. Finanční a morální podpora disentu jej také sblížila s Václavem Havlem.
Češi měli štěstí, že jeho originální pohled na svět mohli vnímat svobodně celých 34 let. Každým dnem dokazoval, že není „nějakým šlechticem, který si sem přijel pro majetky“, jak se o něm někteří ze začátku snažili tvrdit. V Česku se cítil doma a jednoduše chtěl, aby jeho domov byl lepší. A k tomu přispíval, jak mohl.
