Možná ani letos růst české ekonomiky nenastartujeme. Ano, konečně budeme na předpandemické úrovni, ale není to vůbec žádný důvod k oslavě, protože nám mezitím jiné země utekly. Bohužel to podle všeho vypadá, že budeme nadále spíše nerůst než růst. Minimálně to ukazuje poslední prognóza České národní banky.
Ještě nedávno jsme čekali, že v letošním roce porosteme o více než procento, což má k ideální situaci daleko, ale lepší než nic. OECD nám přiznávala dokonce 1,6 procenta, tedy o dvě desetiny procentního bodu více, než kolik měl být průměr všech členských zemí.
Důvody pro to byly ve své podstatě jednoduché. Ze dna se roste rychleji, dal by se shrnout ten první. Během pandemie jsme se propadli více než průměr podobných zemí, takže je jednodušší se zvedat. Jako když je jednodušší zdvojnásobit naběhané kilometry u někoho, kdo jich zaběhne jen deset ročně, než pro profesionálního maratonce. Sbližování ekonomik, tedy konvergence, je z části otázkou čistě matematickou. Jako když malé děti tak rychle rostou a učí se. Z mála je každý malý krok obrovskou změnou.
Česká republika je tedy konvergující ekonomikou a má tendenci dohánět Západ, i kdyby pro to příliš mnoho nedělala. Ostatně, v posledních dekádách nám to pomáhalo a věřili jsme, že to tak může být nekonečně dlouho. Naneštěstí pro nás ale výrazně zpomalilo Německo a jednoduše už nás nemá kdo táhnout. I proto se teď tolik mluví o tom, že jsme na křižovatce a že potřebujeme recepty na to, jak růst i bez našeho západního souseda.
A nejedná se jen o prognózu ČNB. Svůj výhled už před pár týdny zhoršilo i ministerstvo financí. To ještě vloni předpokládalo letošní růst na krásných 1,9 procentech, tedy ještě více než OECD, ale už v lednu číslo upravilo na 1,2 procenta. Pořád je to však dvojnásobek toho, co předpovídá Česká národní banka, takže lze očekávat, že i ministerstvo přijde s výraznou úpravou směrem dolů. Bohužel.
Bohužel, protože nás to bude bolet všechny. Není to totiž jen o neuchopitelných termínech, jako je růst hrubého domácího produktu. Růst nebo nerůst se nakonec propíše i do našich peněženek. Když se na prognózu České národní banky podíváme do detailu, tak uvidíme, že centrální banka upravila i odhad růstu nominálních mezd, což při přibližně stejném výhledu míry inflace znamená nižší než dříve predikovaný růst reálných mezd.
A je to také otázka nižšího zadlužení, protože se počítá jako dluh k HDP. Pokud tolik neporosteme, pak tento zlomek automaticky poroste oproti tomu, kde jsme si mysleli, že bude. Dobře víme, že to zadlužení budeme muset zaplatit, ale mělo by nás trápit, že se bude splácet z nižších mezd.
Stále ještě můžeme doufat, že se to spraví samo. Možná nám pomůže slabší koruna, možná se vzpamatuje Německo. Možná se objeví jiný zázrak, ale bez něj zůstaneme přešlapovat na místě. Je to škoda, protože česká ekonomika je plná chytrých a pracovitých lidí, je na krásném místě uprostřed Evropy, je tu bezpečno a umíme i vymýšlet nové věci. Jinými slovy tu je potenciál k růstu.
Potřebujeme ho ale nakopnout. Spoléhat se na Německo už nemůžeme a to by pro nás měla být ona pomyslná facka, která nás probudí. Vydělali bychom na tom všichni, ale zejména budoucí generace. Každý malý krok dnes totiž může být malý pro nás, ale stejně jako složené úročení pomáhá exponenciálně v budoucnosti.
