Možná jste si někdy vyzkoušeli nahrát více účtů do jednoho internetového bankovnictví. Pokud ano, tak máte výjimečnou zkušenost s relativně novou směrnicí Evropské komise, která si klade za cíl hodit trochu vidle do vod platebního styku. Jinými slovy abyste si nemuseli vybírat jen mezi kartami, internetovým bankovnictvím a hotovostí, ale měli k dispozici i inovativní způsoby placení. Nicméně výsledek se zatím nedostavil. Očividně, protože takovou službu k placení v obchodech s nejvyšší pravděpodobností nevyužíváte. Čím to je?
Takzvaná PSD2 směrnice umožnila třetím stranám v Evropské unii získat od národní banky licenci k přístupu k bankovním účtům. Tedy samozřejmě pouze pokud si to klient přeje. Vize byla taková, že vzniknou multibankovní aplikace, kde v telefonu budete mít možnost ovládat všechny své účty. Jenže jen málokdo u nás má více aktivních bankovních účtů, natož aby je používal na denní bázi a měl potřebu takovou aplikaci využívat. Nicméně i tak vznikly hezké aplikace a ani banky nezůstaly pozadu a daly nám možnost načítat si účty i do cizího internetového bankovnictví.
Druhým záměrem ale bylo nakopnout inovaci v Evropské unii, respektive alespoň tu, která se týká platebního styku. Představa byla taková, že malé a progresivní firmy získají licenci a díky možnému přístupu na bankovní účty přijdou s aplikacemi, které začnou konkurovat těm stávajícím a srazí poplatky za posílání peněz k nule. I když to totiž obvykle nevidíte, patrně vás nepřekvapí, že za platbu kartou, ale i většinou jiných metod obchodník platí pár desetin až několik procent z celkové sumy. Nakonec poplatky odvádí až na výjimky obchodník, ale je naivní si myslet, že se to alespoň částečně neprojeví v cenách pro nás zákazníky. A bavíme se o zbytečných miliardách.
Za posledních pár desítek let se na trhu platebního styku odehrálo spoustu malých revolucí, ale pod tím vším je pořád stejně rigidní a místy i dražší systém, který se povedlo inovovat jen minimálně. Změnu nepřinesla ani PSD2. Zatím. Důvody jsou pro to v zásadě dva. První žábou na prameni je samotná směrnice, která sice chce umožnit novou konkurenci v platebním styku, ale na druhou stranu se bojí, aby se jí to nevymklo z rukou. Nejenže je tedy obtížné získat licenci, ale nutí například uživatele složitě souhlasit s užíváním služeb třetí strany alespoň jednou za tři měsíce. Prostě musí mačkat více tlačítek než u konkurence. Proč by to pak používali?
A zadruhé jsou to i některé banky, které sice přístup třetím stranám umožňují a směrnici tak vyhovují, avšak udělaly to tak složité, že je to prakticky nepoužitelné. Některé banky nutí potvrzovat souhlas při každé platbě, u jiných se klienti k těmto službám nedostanou, pokud nezajdou na pobočku banky. Osobně. Přístup bank se změnit dá a časem všechny vyjdou svým klientům vstříc. U samotné regulace je to ale mnohem obtížnější. Evropská komise sice chce konkurenci, ale zároveň i taková pravidla, která z ní dělají nekonkurenceschopnou službu. Záměr celé směrnice se tak nenaplňuje a bude zajímavé sledovat, jestli to komise bude reflektovat. Pravděpodobně ale ne, a navíc, jak je u regulátorů zvykem, pokud to zkusí, bude to nejspíš změna k horšímu.
Levnější a pohodlnější platby tak zatím stále nemáme. Miliardy ve vzduchu ale čekají na inovátora, který je chytře uchopí a ušetří nám všem. Jestli k tomu využije evropskou regulaci, nebo systém úplně celý obejde, to je otevřená otázka.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
