Pokud vláda utratí milion, vybere zpátky velkou část na daních a odvodech, přiláká k nám turisty, kteří tu také něco utratí, zvýší tím zaměstnanost a všichni tito nově zaměstnaní také odvedou daně a nakonec se nám to všechno několikrát vrátí. Původní investice bude multiplikována, tedy znásobena. Skoro to vypadá, že má vláda v rukách kouzelnou hůlku. Jenže žádné čáry máry to nejsou, a pokud vůbec někdy byly, tak rozhodně ne dnes.
Multiplikační efekt vládních výdajů je srdcem rozpočtové politiky států v makroekonomických učebnicích. A rovnou přiznejme, že funguje. Nelze nad ním jen mávnout rukou a tvrdit, že je to hloupost. Kdykoli stát z daní vybere od lidí peníze, které by jinak ležely na účtech či v matraci, a utratí je, skutečně peníze rozpohybuje a to má své ekonomické důsledky. V kurzech makroekonomie k tomu máme jednoduché vzorečky, které se studenty odvodíme, a následně doplňujeme příklady, ve kterých pro přehlednost multiplikátory vycházejí třeba pět nebo deset. Tedy každá koruna, kterou stát utratí, vytvoří pět či deset korun v celkovém produktu země. Pokud pak spočítáme, kolik z toho získá stát, může z koruny dokonce získat třeba dvě. Vypadá to jako ekonomické perpetuum mobile.
Bohužel ale není. Když se dnes argumentuje multiplikačními efekty vládních výdajů na průvodce luxusní gastronomií, tiché víno či armádu, kus pravdy na tom je, jen je dopad tak malý, že by ho skoro šlo zanedbat, přičemž na druhé straně to celé může mít zásadní náklady.
Nejprve už jen kvůli tomu, že multiplikátory nejsou pět ani deset, ale typicky jen lehce nad 1,00, třeba 1,05. Tedy jedna koruna vládních výdajů udělá 1,05 produktu. Pořád je to pět haléřů navíc, ale už se pomalu dostáváme na hranici statistické chyby. Proto se k multiplikátorům často přidávají dodatečné efekty, typicky skrze trh práce. Nejenže se rozpohybují peníze, ale lidé získají práci a to nakopne ekonomiku ještě víc. Opět na tom něco je, ale je to prakticky irelevantní v době, kdy máme historicky nejnižší nezaměstnanost. Nového člověka to nezaměstná a maximálně to přiloží do inflačního kotle.
I kdyby se to ale vyplatilo i kvůli těm pěti haléřům z koruny, pořád bude ve vzduchu viset otázka, zda by se těch pět haléřů nedalo získat někde jinde lépe. Utracená koruna někde znamená, že nemůže být utracena jinde. Ne snad že by jinde byly multiplikátory výrazně vyšší, ale může to být třeba spravedlivější, ať už si to slovo nadefinujeme jakkoli. Milion, který se vezme na daních a vláda ho korupcí rozdá svým kamarádům, má také multiplikační efekt, ale všem je nám jasné, že by se to dít nemělo. Nezajímají nás multiplikátory, ale zda by se ten milion nedal utratit lépe, třeba opravit střechu ve školce.
A neplatí ani učebnicová teze o tom, že se seberou „neplodné peníze“, které jen někde neefektivně leží, a ty vláda rozpohybuje. Peníze na účtech mají svou důležitou roli, protože zlepšují rozvahu bankám, které následně poskytují úvěry veřejnosti. Lidem, kteří je spoří, poskytují polštář, díky němuž se nebojí tolik utrácet. A i kdyby ne, tak co je špatného na tom, že chtějí šetřit na horší časy nebo pro své děti?
Nejenže tedy multiplikátory nejsou, co bývaly, ale obtížně se obhajují, jakmile se přidají další argumenty. Multiplikátory existují, ale násobení je velmi drobné. Tak drobné, že je u většiny hospodářské politiky rozumné nad ním ani nepřemýšlet. Mnohem důležitější je ptát se, co jiného by se s těmito penězi dalo dělat. A z úvahy nevynechat myšlenku, že by mohly zůstat u lidí a nedělat s nimi nic.
Autor je ekonom.
