Nezaměstnanost v Česku mírně vyrostla, přesto ale zůstává nejnižší v Evropské unii a mezi rekordmany patříme i na celém světě. Ekonomicky řečeno, poptávka po práci u nás převyšuje dlouhodobě nabídku práce. Firmy hledají práci a není zde dostatek lidí, kteří by ji nabízeli. Skoro by se chtělo napsat, že nejsou lidi. Ostatně to slyšíme kolem sebe každou chvíli.
Slyšet jsou ale i hlasy takových jmen, jako je profesor Švejnar, kteří správně upozorňují na to, že není možné, „aby nebyli lidi“. Když říkáme, že „nejsou lidi“, tak tím jen ukazujeme, že nejsme ochotni lidem zaplatit rovnovážnou mzdu. Určitě by bylo možné najít zaměstnance či si ho udržet, pokud by pracoval za vyšší mzdu. Lidí je, kolik je, jen jim musíme lépe zaplatit.
Jistě, u firem, které jsou závislé na levné práci, to může znamenat existenční problémy. Je to ale problém, pokud na trhu nepřežijí, když se nedovedou přetransformovat na produkci s vyšší přidanou hodnotou? Je přece úplně přirozené, pokud na jakémkoli trhu s převisem poptávky nad nabídkou roste cena. A na trhu práce se té ceně říká mzda. Když se to dělo u trhu s pohonnými hmotami, stát zafixoval jejich cenu a zbytek doplácel. Na trhu práce snad po maximální mzdě nikdo nevolá, naopak se řeší spíše minimální mzda a firmám, které ji neunesou, je z televizních obrazovek vzkazováno, ať takové podnikání vzdají.
Přesto se dá argument pro spojení „nejsou lidi“ udělat, a to hned ze tří důvodů. První je jen slovíčkaření. Pokud někdo říká, že nejsou lidi, může tím jen laickým způsobem upozorňovat na převis poptávky nad nabídkou. Stejně jako jsme říkali, že nebylo máslo. Jistě, mohli jsme správně říkat, že másla je tolik, kolik ho je, jen nesedí cena. A skutečně se cena rychle přizpůsobila a všichni vzpomínáme, kolik jedna kostka nakonec stála. „Nejsou lidi“ tak může být jen zkratkou, která nijak nerozporuje, že převis poptávky musí vést k růstu mzdy.
Druhý důvod je menším slovíčkařením, ale pořád je otázkou jazyka a konvencí. Pokud bychom si v konjunktuře, kdy je nezaměstnanost nízká, zakázali říkat, že nejsou lidi, potom bychom úplně symetricky neměli v recesi, kdy naopak nezaměstnanost vyskočí vysoko, říkat, že není práce. „Není práce“ je naprosto analogickým spojením ke spojení „nejsou lidi“. Chtěli bychom v recesi upozorňovat, že práce je tolik, kolik jí je, jenom máme převis nabídky nad poptávkou a měla by se přizpůsobit – tedy klesnout – mzda?
Dokážeme si představit politika, který říkal, že lidí a práce je prostě tolik, kolik jich je, jen si v recesi musejí lidé zvyknout na nižší mzdy? Samozřejmě je to ekonomicky správně, ale na rozdíl od trhu s máslem se bavíme o lidských bytostech, takže pochopitelně děláme výjimku. Silným protiargumentem ale může být, že lidí, a tedy práce je v čase zhruba stejně, zatímco firmy jednou poptávají kvůli recesi méně a jindy v růstu více. Sledováním poptávky bychom tak mohli jednou říkat, že „nejsou volná místa“ a jindy „je hodně volných míst“. A to děláme, takže argument proti „nejsou lidi“ můžeme zachránit.
Jedna věc ale pořád zůstává. „Nejsou lidi“ totiž může dost objektivně ukazovat na to, že lidi by bývali byli, kdybychom dělali lépe hospodářskou politiku. Máme spoustu lidí, kteří by zde rádi pracovali, jen jim v tom bráníme. Buď tím, že je nepouštíme do země, nebo jim nezajistíme dostatek jeslí a školek, jindy je zamkneme v cyklu exekucí, pošleme do předčasného důchodu nebo držíme zbytečně dlouho ve škole. Tihle lidi tu skutečně jsou, ale na trhu práce nejsou.
