Němci řeší, co s dluhovou brzdou. Míra zadlužování a investic bude stěžejním tématem předčasných voleb
Německá předvolební kampaň se točí kolem problémů s migrací a rostoucím násilím, které lidé s migrační minulostí páchají. Rozhodujícím „rozdílovým“ tématem ale migrace být nemusí. Už proto, že dvě nejsilnější strany – CDU a AfD – se v nástrojích řešení tohoto problému velmi přiblížily, a i v dalších stranách panuje shoda na zpřísnění pravidel přijímání lidí z jiných zemí, včetně změn azylového zákona.
Volby dnes rozhodují více emoce než racionální úvahy, přesto je i v německých debatách zřejmé, že voliče nejvíce zajímá ekonomická budoucnost jejich země. Je nějaká naděje, že další čtyři roky budou lepší než poslední dva, kdy ekonomika stagnuje a tisíce lidí se musely přesunout do rekvalifikačních kurzů či na pracovní úřady? A jak to politické strany udělají, aby se Němci měli dobře, ptá se stále méně mlčící většina.
Základem poválečné německé ekonomiky je politická shoda na sociálně-tržním hospodářství. Jinak řečeno: volný trh, který je nejvýkonnějším ekonomickým nástrojem, potřebuje sociální regulaci tak, aby kapitál ideálně sloužil celé společnosti. Úkolem politiky je najít „správnou míru“ vstupu státu do ekonomiky.
Slavný koncept ordoliberalistů, který se nikdy moc nelíbil liberálům z FDP, je dnes napadán méně, než by se vzhledem k recesi dalo předpokládat. Více méně se ho drží tradiční politické strany (CDU, SPD), radikálně ho nebourá ani Alternativa pro Německo (AfD). Ta je v mnoha ohledech dokonce sociálnější než její konkurenti. Spor o míru vpádu státu na ekonomické pole se přesunul do oblasti daní. Pro jisté zvýšení jsou i konzervativci z CDU, velmi bohaté by více zdanila SPD, ale i Zelení a AfD.
Druhou otevřenou ekonomickou frontou jsou půjčky na rozvoj, tedy míra zadlužení vlády. To momentálně činí 2,5 bilionu eur (asi 63 bilionu korun), a dosahuje tak zhruba dvou třetin německého hospodářského výkonu (63,7 procenta HDP). Je to málo, nebo hodně? V porovnání se zeměmi, jako je Itálie, Francie či Belgie, kde dluh výrazně překročil 100 procent HDP, je to málo, a tak sílí hlasy volající po větším, a také efektivnějším zadlužení státu. Když dnes zamrzla investiční aktivita soukromých firem, kdo jiný než stát by měl dát peníze do rozjezdu ekonomiky?
Má to logiku i proto, že Německo dnes trpí velkým podfinancováním infrastruktury, ať už té moderní – digitální –, nebo té tradiční, jako jsou železnice či silnice. O vnitřním dluhu se mluví ve školství či ve zdravotnictví. Půjčit si na budoucnost ale není v Německu jednoduché. Od roku 2009, kdy vláda Angely Merkelové bojovala s obrovským deficitem ve výši 100 miliard, který narostl v důsledku světové finanční krize, je v německé ústavě odstavec, v němž má vláda zakázáno vytvářet dluh vyšší než 0,35 procenta, dnes tedy asi 15 miliard eur (asi 380 miliard korun). Dluhová brzda a hádka o její odstranění byly také spouštěčem krachu vlády Olafa Scholze.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!