Často si tu stěžujeme na to, že stát o nás má plno dat, ale příliš je nevyužívá v tvorbě politiky jako podklady pro svoje rozhodování. Z logiky věci je velkým sběratelem i vydavatelem všemožných čísel o české společnosti Český statistický úřad, který minulý týden zveřejnil publikaci „Ženy, muži a digitalizace“. Je to dost zásadní čtení s řadou dopadů pro naši budoucnost.
Nejdříve to pozitivní – řada grafů ukazuje, že se gender gap při využívání digitálních služeb snižuje či úplně vymazává, především u mladších lidí. S pár výjimkami (jako je třeba hraní her, které láká víc muže, nebo hledání informací o zdraví, které zajímá víc ženy) nejsou v Česku příliš významné rozdíly mezi tím, jak a jaké služby ženy či muži využívají.
V reportu statistiků jsou ale i informace, které ukazují velké problémy pro státní správu i pro zemi jako celek. Prvním je, že onen gender gap je propastný mezi studenty ICT oborů na českých vysokých školách. Žen je mezi nimi pouze 18 procent. Podíl studentek ICT oborů ze všech studentek vysokých škol se postupně zvyšuje, ale ne nějak zásadně rychle. Jedním z důsledků je, že poměr ICT odbornic na zaměstnané populaci žen byl v roce 2021 pouze jedno procento (!), což je prakticky nejméně ze všech unijních zemí.
Významně se také snížil počet absolventů ICT oborů vzdělání v magisterském studiu z více než 1800 v roce 2015 na loňských 1300. Důvodem je určitě to, že vysoké školy studují v současnosti výrazně populačně slabé ročníky narozené kolem přelomu století. Ale zároveň statistika ukazuje, že se nedaří navyšovat podíl studentů ICT oborů na celkovém počtu studentů vysokých škol. To je poněkud alarmující zpráva pro zemi, která chtěla být „The Country for the Future“ a ve které podle různých průzkumů chybí v Česku asi dvacet tisíc IT expertů. Je jasné, že statisticky podchycené ICT obory nejsou jediným zdrojem zaměstnanců v IT (řadu práce v tom, čemu můžeme říkat znalostní ekonomika, dělají absolventi jiných oborů, třeba ekonomie), ale bezpochyby jsou zdrojem významným.
Je to nepříjemná informace i pro státní správu, kde se politici zaklínají digitalizací a uvádějí ji jako všelék na řadu neduhů včetně snižování celkového počtu úředníků na ministerstvech. Problém je, že bez odborníků na ICT (a nejen jich) se bude digitalizovat dost těžko. A stát je navíc brutálně nekonkurenceschopný, jak ukazuje jiný report statistického úřadu z poloviny června. V roce 2022 pobírali například analytici a vývojáři softwaru a počítačových aplikací v soukromé sféře průměrně 87 tisíc korun měsíčně, zatímco ve státní správě to bylo 52 tisíc. V soukromých firmách téměř 30 procent vývojářů vydělávalo více než sto tisíc. Ve veřejné správě to byla jen necelá dvě procenta.
S těmito možnostmi se tak nemůžeme divit, že ředitel nově vzniklé Digitální a informační agentury Martin Mesršmíd odpověděl v březnu v rozhovoru pro CzechCrunch na otázku, jak se mu hledají noví zaměstnanci: „Hledáme vlastně lidi, kteří už mají buď nějak vyděláno, nebo hledají změnu. Zatím bojujeme za to, aby nejen IT odborníci ve státní správě měli lepší platové podmínky, srovnatelné s komercí. Aby se dalo volně přecházet mezi komerční správou a tou státní a nešlo o životní rozhodnutí, jako je to dnes.“
Obávám se, že ministerstvo financí přání pana ředitele nesplní. V prvním návrhu rozpočtu na rok 2024 naplánovalo nikoli „lepší platové podmínky“, ale naopak snížení platových tarifů, podle kterých jsou zaměstnanci státu odměňováni, o pět procent, a to v pokračující vysoké inflaci. Výsledkem bude, že kromě nadšenců, kteří „už mají nějak vyděláno“, úřady asi těžko někoho seženou. Což znamená, že se nic moc neudělá – digitalizovat s pár idealisty nemůže fungovat.
Stát je navíc v dost schizofrenní situaci, protože zatímco ministři mluví o rušení míst a snižování stavů, na evropské úrovni často schvalují směrnice a nařízení, které naopak budou vyžadovat nové lidi, protože přinášejí nové agendy a jejich vymáhání či kontrola je věcí členského státu. Stačí se podívat třeba do novely zákona o kybernetické bezpečnosti, která je od minulého týdne v připomínkovém řízení. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost tam vyžaduje přidat „vyšší desítky tabulkových míst“, protože počet jím kontrolovaných subjektů se zvedne patnáctkrát. Kde je sežene, je ve hvězdách, protože hledat budou jistě i tisíce nově regulovaných subjektů, které jim budou schopné nabídnout víc peněz. Obdobná situace bude při regulaci digitálních platforem, kterou přináší akt o digitálních službách.
Současná platová i personální mizerie na straně státu je dobrým impulzem zvážit, jaké agendy a jakým způsobem mají úřady vykonávat a zda přidávat další a další (na evropské i národní úrovni) má vůbec smysl, když je pak nemá kdo dělat.
Autor je spolupracovník redakce.
