Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Trojice, která v polistopadové politice za sebou zanechala hlubokou stopu. Současně to byli lidé, kteří se při svém putování politickou krajinou nejenom často stýkali, ale také potýkali, což významně ovlivnilo směřování této země. Plynutí času nad mnohými jejich rozhodnutími, postoji, spojenectvími i ostrými střety rozprostřelo závoj většího či menšího zapomnění. Vede to k poněkud zploštělému obrazu těchto barvitých postav a jejich vzájemných vztahů. Následující pohled nesleduje pouze to, jak pojali své prezidentství, ale šířeji analyzuje jejich putování historií a politikou po listopadu 1989.
Pro Havla, Klause i Zemana byla v polistopadové kariéře důležitá nejenom síla jejich osobnosti, ale také okno příležitosti, které se pro ně otevřelo sametovým přelomem, a také minulost.
Havel, ústřední bod zrodu nové demokracie, jehož volba prezidentem definitivně stvrdila konec starého režimu, je nepředstavitelný bez renomé dramatika absurdního divadla a už od mladých let bojovného petičníka. Právě toto renomé mu umožnilo stát se hlavní tváří předlistopadové opozice, což podpořila aura člověka, který strávil několik let v komunistickém kriminále. Současně ale byl opozičník Havel intelektuál neuznávající zastupitelskou demokracii a politické strany, které v jeho očích byly anachronickým a škodlivým zlem. Jako lídr Občanského fóra obtiskl své představy do tohoto hlavního aktéra přechodu k demokracii v roce 1989. Štítivé nahlížení stran, které přes všechny své nectnosti jsou základním svorníkem demokratické politiky, zůstalo v Havlově myšlenkovém světě přítomné, i když v době svého prezidentství se o nich vyjadřoval mnohem obezřetněji než dříve.
Své československé prezidentství pojal Václav Havel jako dynamickou a impulzivní akci. Těžko šlo nabídnout vetší kontrast ve srovnání s šedivou a nemocnou poslední komunistickou hlavou státu Gustávem Husákem. Havel tím oživil zasutý étos a lesk masarykovské tradice. V době, kdy se pravidla politické hry teprve tvořila, se současně stal na vlně sympatií klíčovou postavou nového demokratického režimu a rozhodčím dobových sporů.
Avšak Havlova dominance stála na vratkých základech a brzy ji rozmetala měnící se politická realita, konkrétně hlavně ztráta opory v Občanském fóru a sesterské slovenské Veřejnosti proti násilí. První náznaky se projevily už v první polovině roku 1990 a pro jeho autoritu kritický zvrat pak přišel ke konci tohoto roku a v prvních měsících roku následujícího. Z kvasících sporů uvnitř Občanského fóra vyšel vítězně úspěšný budovatel image otce ekonomické transformace Václav Klaus.
Politické boje 90. let
Stejně jako vzestup Havla i Klaus těžil z předlistopadové minulosti, konkrétně proslulosti experta a důležitého „importéra“ znalostí o tržní ekonomice do prostředí českých ekonomů. Havlova nechuť „míchat se“ agilně do sporů v Občanském fóru, jež svou podstatou fakticky představovaly boj o moc v politické straně, byla přitom jednou z hlavních příčin Klausova poměrně hladkého přetvoření fóra v novou ODS.
Ještě hůře dopadla prezidentova autorita ve slovenské části státu, kde se hlavním nástupcem Veřejnosti proti násilí stalo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) v čele s Vladimírem Mečiarem, který byl vůči Havlovi velmi nevraživě zaujatý. Příčinou byl Mečiarův podezřívavý stihomam mohutně zbytnělý při jeho zbavování funkce slovenského premiéra na jaře roku 1991. Za ony příslovečné nitky při jeho odvolání se mělo údajně tahat především z Pražského hradu. Mečiarova averze zablokovala Havlovo znovuzvolení v československém parlamentu v létě 1992 poté, co HZDS krátce předtím vyhrálo na Slovensku parlamentní volby. Je dobré dodat, že v pozadí přesunu Havla do politického vzduchoprázdna stálo i nezadržitelné vzdalování Čechů a Slováků. On sám k tomuto vzdalování některými chybami přispěl, ovšem změnit celkový směr nemohl.
Následovala Havlova rychlá rezignace na funkci československého prezidenta a tím i snahu o udržení tohoto státu. Téměř okamžitě se Havel přeorientoval na získání funkce českého prezidenta, což vyžadovalo potřebu domluvit se s Klausem, který jako předseda ve volbách vítězné ODS a nový premiér měl neopominutelné slovo. Lídr ODS se k věci postavil konstruktivně. Doceňoval přínos enormního Havlova mezinárodního kreditu pro nový stát. Zrodilo se politické manželství z rozumu, které umožnilo Havlův návrat na Pražský hrad, vytyčilo mantinely, jež zajistily vzájemné soužití, a neohrozilo výsadní postavení Klause v české politice.
Symbióza obou mužů přes občasné rozmíšky ovlivněné jejich rozdílným naturelem několik let fungovala a byla pro Česko prospěšná. Havlův nadšený entuziasmus pomohl směřování země na Západ včetně vstupu do NATO. Avšak stabilita vztahu Havla a Klause závisela na rozložení sil v české politice, které se zásadně změnilo parlamentními volbami roku 1996. Důsledkem voleb byla menšinová Klausova vláda, konec premiérova výsadního postavení a posílení Havlovi agility. Provázela to ostrá kritika z Pražského hradu cílící na Klause kvůli ekonomickým a politickým selháním, která pomohla dále oslabit jeho pozici. Rok 1997 vyplnila stupňující se vzájemná konfrontace zakončená rozpadem vlády.
Evergreenem, který nás od té doby s přestávkami provází dodnes, je přetlačování mezi Pražským hradem a Strakovou akademií, případně mezi prezidentem a lídry parlamentních stran. Znovu a znovu se hledají mantinely, co vlastně v české politice prezident může, a co už ne. Platilo to i za Havlova nástupce v dávném sídle českých králů, kterým se lehce ironicky s ohledem na popsanou situaci stal Václav Klaus, a ještě zásadněji pro podobu politického režimu za prezidentství Miloše Zemana.
Škodlivost přepjatých emocí
Zeman stejně jako Havel a Klaus vybudoval svůj politický kapitál na své předlistopadové známosti. V jeho případě byla základem tajuplně působící image prognostika, který v dobové fantazii, jen lehce nadneseně řečeno, měl křišťálovou koulí odhalující budoucnost. Prognostická image Zemanovi po různých peripetiích potyček s normalizačním režimem pomohla ke vstupu do dějin. Tento vstup se odehrál krátce před sametovým přelomem roku 1989, kdy v podmínkách kolabující cenzury pronikl do veřejného prostoru buřičským článkem v jednom populárním časopise a navazujícím kritickým protirežimním televizním vystoupením.
Po roce 1989 rozvíjel poutavý prognostik svou kariéru po jiné politické koleji než Havel a Klaus a stal se nepřehlédnutelným performerem československého parlamentu. Svou výřečnost a břitké bonmoty přitom Zeman čím dál častěji ostřil na Klausově občanské pravici a jejím lídrovi. Při hledání nového politického zázemí po konci Občanského fóra ho to přivedlo do sociální demokracie, ze které udělal hlavní hlas odporu proti ODS. Provázel to pozoruhodný přerod, kdy se profilem dosavadní sociální liberál Zeman, vzývající důležitost politického středu, tolerance a boje proti populismu, změnil v plebejského radikála. Tento přemet nezůstal v jeho cestě polistopadovou politikou ojedinělý. Příznačně se jedním z nejoblíbenějších Zemanových bonmotů časem stala slova „jen blbec nemění své názory“.
Předsednictví sociální demokracie v době, kdy byla v opozici, představovalo Zemanova nejlepší léta v české politice. I když se dají najít stíny, jako bylo podezřelé stranické financování, nepochybně v hodnocení nad vším převažuje jeho úspěšné vytažení sociální demokracie z politického suterénu. Přispěl k tomu i Havel, který už před volbami roku 1996 s jistou zdrženlivostí ale přece označil sociální demokraty za demokratickou sílu, jež nechce zemi vrátit do minulosti. V daný okamžik to rozhodně nebylo málo. V dobové atmosféře stále poznamenané vzpomínkami na bývalý komunistický režim, které i nekomunistickou levici nepříjemně zatěžovaly, tím Havel pomohl Zemanovi otevřít dveře do hlavního proudu české politiky. Ve vnímání muže na Pražském hradě se lídr sociální demokracie jevil jako užitečný „klacek“ na Klause.
VIDEO: Rozhovor se zvoleným prezidentem Petrem Pavlem
Václav Havel v citlivém okamžiku po pádu Klausovi vlády na konci roku 1997 ve svém projevu v Rudolfinu naplno projevil svůj naturel, a ještě vyostřil velké emoce v probíhající vládní krizi. Jeho slova na jedné straně v sobě obsahovala velký kus pravdy včetně vystižení některých specifických povahových rysů „padlého“ premiéra. Na druhé straně to nemělo nic společného s úlohou prezidenta v parlamentním režimu, který má emoce a spory tlumit a ne vířit.
Rokem 1997 a zvláště rudolfinským projevem vykopaný příkop mezi Havlem a Klausem, stejně jako další osobní a programové rozpory uvnitř české politiky, sehrály velkou roli po předčasných parlamentních volbách roku 1998. Zeman v čele vítězné sociální demokracie tehdy vyřešil problém, jak zajistit pro svou menšinovou vládu oporu ve sněmovně, dohodou s Klausem a jeho ODS. Jedním ze zjevných důvodů, proč Klaus a Zeman tuto dohodu uzavřeli, byla snaha upozadit Havla. Tato takzvaná Opoziční smlouva je dodnes nejkontroverzněji vnímaným paktem české politiky a Havel ji ve svém morálním naladění považoval za hrozbu pro demokracii. Avšak v podmínkách roku 1998, kdy vytvoření většinové vlády byl obtížně řešitelný rébus, byla smlouva racionálním řešením. Současně to ale byl i koňský handl nedávných velkých politických protivníků.
