Vlastnická historie společnosti Net4Gas (N4G) je úzce spjata s privatizací českého plynárenství. Akvizice N4G byla z velké části provedena vládou Miloše Zemana v roce 2001 a její prodej byl završen předáním „zlaté“ akcie vládou Vladimíra Špidly. V tento okamžik Česká republika ztratila kontrolu nad plynárenstvím a jeho vývojem na svém území.
Už v 2005 byla přeprava plynu v souladu s evropskými pravidly povinně oddělena od ostatních aktiv a vzniklo RWE Transgas Net, s. r. o., později v 2010 přejmenováno na Net4Gas, s. r. o. V roce 2013 se vlastníkem této klíčové přepravní infrastruktury stalo konsorcium penzijních fondů Allianz Infrastructure (50 procent) a Borealis Novus Parent (50 procent). Tyto subjekty okamžitě snížily základní jmění společnosti a vyplatily si formou dividend podstatnou část z pořizovací ceny, která činila 1,6 miliardy eur (tehdy 41 miliard korun). N4G se proto tehdy musel zadlužit.
Abychom pochopili situaci, porovnám dva potrubní systémy, které jsou zásadní pro Českou republiku. V době do roku 2002 měl Gazprom v plynovodu Gazela rezervovaných asi 85 procent jeho kapacity a platila smluvní klauzule „take-or-pay“, podle které musel Gazprom zaplatit přibližně 60 až 85 procent ceny i v případě, že plyn neposílal. S přerušením dodávek plynu z Ruska, včetně dodávek přes potrubí NordStream, přestala v lednu 2023 platit i tato klauzule. Stejná situace platí i pro plynovod N4G, jen s tím rozdílem, že v něm měl Gazprom rezervován menší podíl objemu, odhadem 50 procent. Výpadek výnosů společnosti N4G tak může dosahovat až 80 procent. Připouštím, že toto je ovšem katastrofické maximum. Reálně lze očekávat, že N4G dosáhne ročního příjmu z tranzitu plynu tři miliardy korun namísto běžných zhruba osmi miliard korun. V tomto odhadu tedy N4G přijde o „pouhých“ 50 procent výnosů.
Tržby společnosti Net4Gas jsou generovány dvěma hlavními aktivitami: mezinárodní a vnitrostátní přepravou zemního plynu, přičemž ta druhá podléhá české legislativě a regulaci. Jelikož provozní majetek je oceňován rozhodnutím regulátora poměrně, asi 22 procent připadá pro českou regulaci a cca 78 procent připadá do mezinárodního tranzitu. V podobném poměru jsou vypočítávány i výnosy společnosti. Tváří v tvář hrozícímu kolapsu firmy si akcionáři letos nevyplatili podíly na (vysokém) zisku N4G za rok 2022 a nechali peníze na účtech firmy pro překlenutí nelehkého roku 2023 a možná i 2024. Společnost N4G nyní ovšem dohodla s ERÚ navýšení poplatku za tuzemskou přepravu, neboť přišla o podstatnou část příjmu z tranzitu.
V krizi je možno napravit staré chyby. Vzhledem k tomu, že je ekonomická rovnováha N4G velmi křehká, je nasnadě jednat o znovunabytí této zásadní plynové infrastruktury zpět do rukou státu. Otázkou zůstává, kolik by měl stát za N4G zaplatit. Výnosová metoda oceňování majetku zjevně nebude tím nejlepším způsobem v situaci, kdy jsou výnosy stanoveny poplatky, které určuje stát. Domnívám se, že v takovém případě je potřeba se podívat na majetek společnosti.
Jak jsem uvedl výše, ta je ovšem značně zadlužena a tento dluh se táhne již od počátku akvizice společnosti. V současné době činí dluh více než 40 miliard korun. Při očekávaných výnosech ve výši miliardy korun ročně, při stavu majetku (opravy, údržba) a při nutnosti splácet úvěry a dluhopisy nejpozději v roce 2025 (zhruba deset miliard korun) je možné uvažovat o nabytí za velmi nízkou cenu, která by tudíž v žádném případě neměla zatížit státní rozpočet. Mám na mysli třeba jen jednu korunu. Vše závisí na schopnostech státního managementu. Existují entity, stoprocentně vlastněné státem, které by mohly majetek nabýt velmi promptně. Například Mero.
