Drahé bydlení bude naštěstí jedno z témat letošních voleb, takže v tomto deníku mohou vznikat titulky jako ten pondělní „ANO a Spolu hodlají stavět, levice danit investiční byty“. To zní nadějně, potřeba je totiž obojí, tudíž ať už na podzim vyhraje kdokoli, stane se alespoň něco.
To, že se nestaví, je smutná česká realita. Vynikne to zvláště při návratu na pražské letiště ze zahraničí. Autor těchto řádek strávil v roce 2019 týden v Dubaji a dominantním zvukem tam byl neustávající hluk ze staveb stovek domů, které rostly do výše desítek pater. U nás je ohlušující stavební ticho a stavby jsou nízké. Plýtvání drahocennými městskými pozemky tím, že se na nich staví nízké domy, je neskutečné.
Když už tu chce za okrajem památkové rezervace postavit developer místo stometrové telekomunikační budovy stejně vysoké domy podle návrhu architektky Evy Jiřičné, není mu to umožněno, protože se to nelíbí UNESCO. Je fajn, že Praha je označená touto organizací za celosvětové kulturní dědictví, ale přece jen by bylo lepší, aby naše děti nezdědily skanzen, ale město, kde je v čem bydlet.
Současný majitel nemovitosti v Praze může mít dobrý pocit z toho, že díky nízkým úrokům, nefunkčnímu kapitálovému trhu a neschopnosti našich volených zástupců na všech úrovních se rozhoupat k nějaké akci se jeho aktivum zhodnocuje o nějakých osm až deset procent ročně. A že z něj platí mizivou daň z nemovitosti, a pokud ho bude chtít po čase prodat, nezaplatí na daních z příjmů ani korunu.
Na druhou stranu je to neudržitelný trend. Pokud podle OECD Češi dají za byt až patnáct průměrných ročních platů, musí být cena nemovitostí a dostupnost bydlení úplně zásadní úkol k řešení pro reprezentaci vzešlou z nadcházejících voleb.
Zavrhovat bychom tak neměli jakékoli návrhy, jak s tím něco udělat, a to ať už je představuje levice, nebo pravice. Ano, je potřeba omezit stavební byrokracii a výrazně uvolnit legislativu, jak navrhuje koalice Spolu. A stavět o sto šest nejen domy a byty, ale i navazující infrastrukturu. A především to mít jako naprostou politickou prioritu.
Sněmovna se před pár lety dokázala shodnout prakticky jednohlasně na usnadnění staveb dálnic a vysokorychlostního internetu, tak by to mohlo jít i s byty. Ale zároveň je naprosto fér mluvit i o vyšším zdanění majetku, jak to činí levice. Progresivnější daň z nemovitosti od čtvrtého vlastněného bytu, jak plánuje ČSSD, není nic, co by bylo asociální nebo zruinovalo střední třídu, a vylepšilo by to rozpočty obcí. Jakýkoli posun směrem k vyššímu zdanění kapitálu a majetku, který povede k nižšímu zdanění práce, je správný.
Ale plán ČSSD zavést „pokuty za dlouhodobě neobsazené byty“ je dost nešťastný hlavně tím, jak negativně to zní. Zdanění neobsazených domů má totiž třeba v kanadském Vancouveru poměrně dobré výsledky. Město trpělo tím, že řadu nemovitostí si pořizovali jako investici zahraniční vlastníci, kteří vydělávali na prostém zhodnocení ceny domů, aniž by se museli starat o nájemníky. Ve Vancouveru už jednoprocentní daň z odhadní ceny nemovitosti vrátila na trh dle odhadů pět tisíc domů a bytů. Zastupitelstvo ji pro letošek zvýšilo na tři procenta.
Třetí největší kanadské město inspirovalo svým krokem i federální vládu. Ta obdobnou daň plánuje zavést pro zahraniční vlastníky prázdných domů v celé zemi od příštího roku. Jak je vidět, tak k řešení rostoucích nákladů na bydlení vede řada způsobů a nejlepší je jich co nejvíc zkombinovat.
