Uchování hodnot, kvůli nimž se historické centrum Prahy dostalo na seznam UNESCO, je ohroženo neadekvátní výstavbou nejen v centru, ale i v ochranném pásmu.
Hned na začátku neuškodí ujasnit si základní pojmy. Orgán státní památkové péče (v případě Prahy magistrátní Odbor památkové péče) vydává na základě zákona o státní památkové péči závazná stanoviska k zamýšleným stavebním úpravám, demolicím, novostavbám či jiným činnostem vymezeným v zákoně.
O toto stanovisko musí zažádat nejen každý vlastník kulturní památky, ale i každý vlastník nemovitosti či pozemku, pokud se nacházejí v památkové rezervaci či památkové zóně. V určitých případech se povinnost týká i činností v ochranném pásmu pražské památkové rezervace.
Úkolem Národního památkového ústavu jako odborné organizace státní památkové péče je mimo jiné vydávat na základě zákona o památkové péči vyjádření ke stavebnímu záměru. Toto vyjádření se stává podkladem pro vydání výše zmíněného závazného stanoviska.
Historické centrum Prahy je zapsáno v rozsahu pražské památkové rezervace již od roku 1992 na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Mezi základní atributy mimořádné univerzální hodnoty historického centra Prahy, tedy mezi důvody, proč bylo na seznam UNESCO zapsáno, patří jak dochovaná hmotová i urbanistická struktura, tak i panoramatické hodnoty.
Uchování těchto hodnot pro budoucnost je samozřejmě ohroženo zejména neadekvátní výstavbou přímo v samotném centru města. To ale není jediné riziko. Neméně problematická je i nevhodná výstavba na pohledových horizontech pražské památkové rezervace. Právě proto bylo vyhlášeno její ochranné pásmo.
V posledních letech přesto vyrostla řada výškových budov právě na pohledovém horizontu při pohledu z rampy Pražského hradu – od vrchu Vítkov přes Vinohrady směrem k pankrácké pláni. Tyto budovy pražskému panoramatu rozhodně neprospívají, ať už jde třeba o žižkovský projekt Rezidence Garden Towers nebo nejnověji pankráckou V Tower. V rámci projednávání posledně jmenovaného příkladu doporučil Výbor světového dědictví již v roce 2008, aby byla výšková výstavba na pankrácké pláni omezena hranicí maximálně 70 metrů.
Centrum města je oproti tomu ohroženo především intenzifikací zástavby. Projevuje se zvyšováním výškové hladiny, nárůstem půdorysného objemu budov, slučováním parcel a zástavbou vnitrobloků, ale celkově především nerespektováním urbanistického kontextu u novostaveb.
Za všechny lze z poslední doby jmenovat například projekty Florentinum, Palladium či Quadrio. Ze strany investorů vzrůstá tlak na demolice starších nízkopodlažních objektů (například Soukenická 12) či na „skryté demolice“, během nichž je ponechána z objektu pouze uliční fasáda. Součástí tohoto procesu jsou i spekulace s dlouhodobě prázdnými objekty a tlak na uvolňování nových parcel ve vnitroblocích.
Pražská památková rezervace je na základě územního plánu takzvaným stabilizovaným územím. Na něm by mělo docházet v podstatě pouze k dotváření současné urbanistické struktury. Proto jako největší deficit ochrany pociťujeme nedostatečné prostorové a funkční regulativy již na úrovni územního plánování. Ty by měly zamezit nejen vstupu neadekvátních novostaveb do historického prostředí z hlediska urbanistického, ale i posílit bydlení na úkor velkých administrativně-obchodních projektů.
Autor je ředitelem pražského Územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu
