Pacient chodí díky implantátům v mozku. Testy na lidech spustí i Neuralink

Jak moc bude (ne)etické chtít po zaměstnancích, aby měli BCI (brain-computer interface neboli rozhraní pro komunikaci mozku a počítače)?

Jak moc bude (ne)etické chtít po zaměstnancích, aby měli BCI (brain-computer interface neboli rozhraní pro komunikaci mozku a počítače)? Zdroj: Profimedia

Život se mu zásadně změnil, když měl před 12 lety nehodu na kole, ochrnul a skončil na vozíku. Nyní se mu život zásadně proměnil podruhé díky tomu, že si do mozku a páteře nechal voperovat speciál­ní vysílače, které bezdrátově překlenuly oblast, kde má v páteři poškozenou míchu. Opět se může jako „zastara“ jen při pomyšlení (velmi opatrně a pomalu) postavit a chodit. Závěr tohoto příběhu není popisem zázraku nějaké sci-fi procedury, ale stavu, v němž se aktuálně nachází Nizozemec Gert-Jan Oskam a biotechnologická medicína lidstva.

Technologie vedoucí k obnovení hybnosti a znovuzískání ztracené vlády pacientů nad jejich tělem je reálná. Tedy, ona se solidně rýsovala už přede dvěma dekádami, kdy novináři citovali první studie o práci lékaře Gerta Pfurtschellera. Ten zcela ochrnutému pacientovi připojil robotickou protézu, která po několikaměsíčním „tréninku“ zvládla právě prostřednictvím takzvaného BCI zařízení (brain-computer interface neboli rozhraní pro komunikaci mozku a počítače) snímat elektroencefalografické vlny.

Pacient pak dokázal uchopit jablko a donést si jej k ústům. Oskam však nyní díky o dost novějšímu a komplexnějšímu BCI chodí, a to se do oboru ještě řítí firma Neuralink, které na sklonku minulého týdne americký úřad FDA povolil zahájit testování jejího BCI na lidech.

Podívejme se však napřed na Oskama, protože o jeho případu je známo víc než o oznámení Neuralinku, který prý začne „velmi bzry rekrutovat pacienty“ k prvním klinickým pokusům.

Čtyřicetiletému Nizozemci sedí na mozku od roku 2021 dva pěticentimetrové disky, jejichž šasi nahrazuje části lebky, které musely být kvůli jejich usazení „odfrézovány“. Disky monitorují mozkovou aktivitu a vysílají signály dále do přijímače ve speciální helmě, který je posílá do počítače v batohu. Ten je patřičně „přeloží“ a instrukce pošle níže – do páteřního implantátu, který stimuluje oblasti míchy a vydráždí signály putující do dolních končetin, které pak učiní patřičnou svalovou operaci. Jejím výsledkem je samozřejmě vratký krok. „Stimulace začne v okamžiku, kdy jen na učinění kroku pomyslím,“ říká Oskam.

Aby toho nebylo málo, po měsících testování a trénování se zařízením zjistil, že může za pomoci robustnějšího chodítka s kolečky ujít až několik kroků i v případě, že je celý přístroj vypnut. Grégoire Courtine ze Švýcarského federálního technologického institutu (EPFL) se domnívá, že opakovaná cvičení a pokusy o chůzi se zařízením vedly ke stimulaci a znovuzahájení růstu nervových buněk v Oskamově páteři.

Courtine na vývoji zařízení spolupracoval s kolegy z Univerzity v Lausanne a z Université Grenoble Alpes. Určitá regenerace míšních nervů samozřejmě nenastala během nějaké krátké doby. Oskam má už více než pět let ve svém dvanáctém obratli implantovaných 16 elektrod dráždících přerušenou míchu. Voperování zmíněných elektrod do mozku v roce 2021 bylo posledním upgradem celého aparátu.

Původní verzi zařízení Oskam aktivoval slabým pohybem patou – právě díky tomu, že neměl kompletně přerušenou míchu. Páteřní senzory pak vyslaly poloautomatizovaný signál do dolní části páteře, o zbytek se po­staral jeho pohybový aparát. „Původní stimuly k chůzi kontrolovaly mě, nyní mohu já kontrolovat je,“ citoval Oskama časopis New Scientist. Mozkem kontrolované a vyvolané pohyby rovněž vedly k mnohem plynulejšímu a jemnějšímu pohybu. Oskam je jedním z celkem devíti lidí, se kterými švýcarští vědci pracovali. Někteří pohyby svých dolních končetin ovládají za pomoci tlačítek a na implantování BCI čekají.

Velké změny v životě nyní čekají také jedince, kteří se dostanou do prvních klinických testů Neuralinku. A ti v dalších vlnách dost možná ani nebudou nepohybliví pacienti. Cílem Neuralinku totiž není „jen“ umožnit lidem chodit a hýbat rukama či získat kontrolu nad močovým měchýřem a jinými nehodou či chorobami odřízlými částmi těla, ale ve finále třeba lidský mozek, zjednodušeně řečeno, připojit k internetu nebo k němu připojit nějaké to robotické rameno, ruku či nohu navíc.

Komerční podstata firmy patřící Elonu Muskovi tak věští i další posun – etický. Posun, o kterém se dlouho zatím jen diskutuje. Jak nahlížet třeba na vojáka, který je myšlenkami připojen na dron, nebo na někoho, kdo má přímý přístup k datům na internetu pouhým pomyšlením? A jak moc bude (ne)etické chtít po zaměstnancích, aby měli BCI, protože jen s ním se mohou připojit k firemnímu hardwaru? Nebo to bude pracovní benefit? Nebo bude celá procedura jen sítem pro umožnění vzniku nové kasty lidstva, která vedle toho, že je bohatší, bude ještě navíc chytřejší a výkonnější?

Jen zlehka jsem se nyní dotkl něčeho, co budeme muset nejprve jasně definovat. Při pohledu na to, s jakými obtížemi však definujeme to, kolik je vlastně pohlaví či sexuálních orientací, se však obávám, že se těch pravidel a definic jen tak nedočkáme. A je to škoda.