Kdo je podle českých předpisů skutečným vlastníkem společnosti, kterou přímo nebo nepřímo vlastní stovky či tisíce akcionářů? Podle zákona o evidenci skutečných majitelů to má být šéf firmy. To ovšem vyvolává řadu dalších otázek. Problémům se přitom Česko mohlo snadno vyhnout.
Češi byli opět papežštější než papež. Evropa nakázala státům, aby evidovaly skutečné vlastníky firem jako prostředek v boji proti praní špinavých peněz. Chtěla pokrýt především anonymní struktury sahající do daňových rájů a zamýšlela, aby se odhalili vlastníci schovaní za různé bílé koně. Státům přitom dla na výběr, že v případě společností obchodovaných na burze, jejichž akcionáři jsou často penzijní nebo jiné fondy s vlastnickou strukturou roztříštěnou mezi stovky či tisíce finálních podílníků, nemusí skutečného vlastníka evidovat. Dává to smysl, ostatně se takové společnosti dostatečně odkrývají už burzovním regulátorům.
Český zákonodárce si ale řekl ne, byrokracie není nikdy málo. Rozhodl, že u těchto společností se jako náhradní skuteční vlastníci budou evidovat členové jejich vrcholového vedení.
Investice roku 2021: Komodity, akcie, kryptoměny i dluhopisy
Kdo to ale ten člen vrcholového vedení je? Podle unijní směrnice ten, kdo má ve společnosti vliv na procesy týkající se boje proti praní špinavých peněz. Naproti tomu český stát určil, že členem vrcholového vedení je člen statutárního orgánu. Zároveň ale dodal, že pokud je u takzvané osoby s koncovým vlivem jako skutečný vlastník zapsaný statutární orgán, má být tato osoba zapsána i jako skutečný vlastník ve všech dceřiných společnostech.
Někteří právníci či třeba Finanční analytický úřad to chápou tak, že osobou s rozhodujícím vlivem je ultimátní mateřská společnost, která ovládá českou dceru. Tedy že u české společnosti máme jako skutečného vlastníka zapisovat členy představenstva její ultimátní matky. Tedy například u české dcerky amerického konglomerátu zapisovat do evidence několik Američanů sídlícím třeba v San Francisku, kteří o té české pobočce zaregistrovali maximálně to, že existuje.
Jenže i tyto společnosti musí přijímat pokyny od svých akcionářů. A když jsou povinny řídit se pokyny někoho jiného, nejsou to osoby s koncovým vlivem…
Svým klientům radím: pokud nemáte skutečného vlastníka, který by ovládal víc než zhruba 25 procent firmy, zapište jako skutečného vlastníka svého jednatele nebo představenstvo.
Jsou ale firmy, které už představitele mateřských firem do evidence zapsali. Co s tím? Asi bych to neměnil, ono to nemusí být špatně. Z pohledu smyslu úpravy evidence skutečných vlastníků je to vlastně jedno.
Stát by ovšem primárně měl být ve svých zákonech jednoznačnější a více myslel na to, co mohou špatné předpisy způsobit za zmatky. Než to někdo opraví, nezbývá než doufat, že budou soudci či úředníci shovívaví.
Autorem textu je Petr Kincl, partner advokátní kanceláře PwC Legal
