Jedním z nejkontroverznějších, v médiích a na sociálních sítích nejdiskutovanějších témat vztahujících se k vládnímu souboru opatření na ozdravení českého státního rozpočtu bylo rozhodnutí Fialova kabinetu nezavádět spotřební daň na tichá vína, přestože na ostatní alkoholické nápoje se tato daň vztahuje. Je toto rozhodnutí racionální?
Na jeho podepření ze sebe vládní představitelé a další fanoušci nedanění tichých vín vysoukali hned několik argumentů. Většina z nich ovšem byla zjevně nerelevantní. Například daň by prý zvýšila konkurenci vín z ciziny – ale spotřební daň se přece vztahuje i na příslušné zboží dovozu (naopak by procentuálně zvýšila ceny zejména těch nejlevnějších vín, což jsou převážně „krabicáky“ z dovozu). Výnos daně by prý byl nevýrazný – ale očekávaný výnos kolem čtyř až pěti miliard korun ročně se za nevýrazný označit rozhodně nedá.
Zváženíhodný je ve skutečnosti jen ten argument, který se mnohým zdál jako nejúsměvnější, nejměkčí. Jde o fakt, že s produkcí vína je – zejména na jižní Moravě – spjata řada lidových tradic a také určitý ráz krajiny.
Jinak řečeno, pěstování vína vytváří takzvané pozitivní externality. Jde o příznivý vedlejší efekt podobný těm vznikajícím třeba při chovu včel, který vede k opylení okolních květin a ovocných stromů, nebo při provozování vesnické hospody či obchodu, kde je příznivým efektem zvýšení přitažlivosti života na venkově, a tedy tlak proti jeho vylidňování.
Těchto příznivých externalit si užívá většina z nás; různými nepřímými kanály i ti, kteří nepijí tiché víno, nepěstují květiny a ovocné stromy, nebydlí na venkově. Finanční zvýhodnění proto stojí za zvážení.
Mělo by ale jít spíš o adresné dotace pro české vinaře než o daňovou výjimku pro víno, která, jak už bylo zmíněno, prospívá všem – i krabicovým, nebo naopak exkluzivním dovozům z celého světa.
Autor je ekonom České spořitelny
