Minimální mzda letos znovu výrazně vzrostla, a to už po několikáté v řadě. A znovu nečekaně rychle. Její prudké zvýšení na téměř 80 korun za hodinu způsobilo, že výrazně stoupla také zaručená mzda na 88 korun za hodinu pro druhou tarifní skupinu, a to bez příplatků za noční směny, státní svátky a víkendy.
S tím jsou samozřejmě spojeny náklady firem na mzdy zaměstnanců a související odvody, náhrady za dovolené a nově navýšené adekvátní části plateb nemocenského pojištění. Tato situace pak může být s ohledem na nárůst těchto klíčových nákladů pro mnohé soukromé zaměstnavatele z dlouhodobého hlediska neudržitelná, pro některé dokonce likvidační.
Od roku 2015 se totiž minimální mzda zvýšila téměř o 50 procent. Řada firem nedisponuje dostatkem finančních prostředků, aby mohly na takový nárůst nákladů na jednoho zaměstnance adekvátně reagovat. Na tuto situaci se přitom firmy mohly jen velmi těžko připravit, protože není odrazem předpokládaného vývoje ekonomiky.
O výši minimální i zaručené mzdy stejně jako o povinných příplatcích s tím spojených rozhoduje výhradně vláda. Poslední vývoj bohužel ukazuje, že se často jedná spíše o účelová politická rozhodnutí poplatná voličům než o reakci na skutečnou ekonomickou situaci zohledňující možnosti firem. V letech 2000 až 2006 přitom rostla minimální mzda velmi pomalu, mezi roky 2007 až 2013 dokonce stagnovala. Od té doby se situace dramaticky změnila a růst minimální mzdy je enormní. Jen za poslední tři roky se minimální mzda zvýšila o 36 procent.
Tento vývoj, tedy zcela libovolné určování výše minimální mzdy, je dlouhodobě kritizován nejen z řad zaměstnavatelů, ale i z řad odborné veřejnosti včetně Hospodářské komory. Negativně se tyto subjekty staví právě ke zcela nepředvídatelnému a skokovému navyšování, které v posledních letech firmám znemožňuje plánovat budoucí náklady a investice.
Některé firmy jsou v důsledku této situace nuceny ukončovat závazky z dlouhodobých smluv, či dokonce vůbec svou podnikatelskou činnost.
Většina zaměstnavatelů a sdružení, jichž se zaměstnavatelé účastní, opakovaně apeluje na vládu, aby se chovala předvídatelně a místo skokového navyšování stanovila například určité limity růstu minimální mzdy.
V takovém případě by firmy mohly lépe plánovat do budoucna své smluvní vztahy a predikci vývoje promítnout do stanovení cen svých služeb a výrobků. Řešením by mohly být i dostatečné právní mechanismy, které by firmám daly v případě nečekaného vývoje možnost ukončit smlouvy nebo zavést přechodná řešení do ukončení nového výběrového řízení u smluv uzavíraných na základě tendrů.
Nečekaný nárůst zaručené hodinové mzdy zhruba o 24 korun za tři roky často znamená, že firmy už nejsou schopné plnit své závazky podle podmínek dlouhodobých smluv. V oblasti služeb, kam spadají i bezpečnostní, úklidové, servisní, revizní, technické nebo pomocné manipulační práce, totiž tvoří právě mzdy hlavní náklady, a hlavně tyto náklady se pak odrážejí v ceně za dohodnuté služby. V případě jejich náhlého zvýšení se smlouvy stávají pro smluvní stranu poskytující služby nevýhodnými. Lze si však těžko v praxi představit, že by smluvní strany uzavíraly smlouvu s odměnou za plnění zohledňující budoucí vývoj ekonomiky a mzdy.
Problémem je v této souvislosti i to, že se stále vypisují nové veřejné zakázky, ovšem bez klauzule o možném navýšení ceny, i kdyby jen v důsledku předem nepředvídatelného nárůstu minimální a zaručené mzdy. Přitom by postačilo, aby si takovou změnu závazku spočívající v navýšení ceny veřejné zakázky v důsledky zvýšení minimální mzdy zadavatelé předem vyhradili. Takový přístup veřejných subjektů by byl v souladu se zákonem a určitě by byl velice pozitivně vnímán i ze strany dodavatelů.
V současné situaci, kdy je v Česku nejnižší nezaměstnanost od roku 1996, je pro mnohé firmy bohužel jediným řešením se těchto veřejných výběrových řízení neúčastnit. Zvláště když nyní zaměstnavatelé vědí, že dramatické navyšování minimální mzdy bude pokračovat dál a minimální mzda poroste rychleji než mzda průměrná. Už v roce 2021 by mohla minimální mzda činit 15 200 korun. Nemálo firem raději skončí a své zaměstnance propustí.
Vláda by se měla chovat racionálněji. Hlavně s ohledem na dlouhodobá hlediska a účinek svého jednání na veškeré dotčené subjekty. Daleko více by své kroky měla konzultovat se zástupci podnikatelského sektoru a odborníky. Pak by se firmy mohly lépe připravit na vývoj a reagovat příslušným smluvním prostředím.
Autor je majitelem a ředitelem bezpečnostní agentury ABAS IPS Management
