Centrální banky rády mluví o měkkém přistání. Paralela s letadlem je lákavá, protože pokud se ekonomika přehřívá a snažíme se růst produktu a cen ochladit, chceme, aby šly dolů. Rychlý pohyb kniplu směrem dopředu by ale mohl srazit letadlo směrem k betonu tak ostře, že by došlo k výbuchu. Pokud by centrální banky svým úrokovým kniplem ostře zvýšily cenu peněz, mohla by narazit i celá ekonomika. Ideální by tak bylo přistát hezky pomalu a tak měkce, že celá posádka zatleská. Jenže to centrální banky neumějí. Té americké se to nikdy nepovedlo.
Nakopnout ekonomiku je mnohem jednodušší než ji brzdit. Zalévat mezibankovní trh likviditou a uvolňovat měnovou politiku je snadná práce, i když byla po roce 2008 náročnější než kdy dříve, nicméně i kdyby se všechno pokazilo, nákladem by mohla být možná jen příliš nízká nezaměstnanost a rychlejší růst produktu a cen, což pokud se udrží v rozumných mezích, nemusí nikomu příliš vadit. Když se ale naopak zespoda domečku vytahují karty, s každým pohybem existuje strach, aby se to celé nezhroutilo. Aby nedošlo k tomu tvrdému přistání.
U nezaměstnanosti je to ze všeho nejcitelnější, protože tam jde o každého z nás a dlouhodobě se ukazuje, že strach ze ztráty zaměstnání je tím nejhorším, co nás všechny ekonomicky trápí. Víme také, že jde o mnohem více než jen o peníze. S vyšší nezaměstnaností se statisticky pojí horší zdraví, a to dokonce prokazatelně tak, že ztráta práce zdraví zhoršuje, přičemž je to ještě strašidelnější kvůli tomu, že horší zdraví obratem vede k menší šanci na nalezení práce. Nezaměstnanost souvisí i s častějším kouřením, pitím alkoholu či hraním hazardních her. Vede k rozpadu vztahů, a dokonce i k sebevraždám. Nebavíme se tedy jen o statistickém čísle zajímavém jen pro ekonomy, je to obrovský společenský problém s ohromným balíkem nákladů.
Centrální bankéři to samozřejmě moc dobře vědí a nechtějí, aby se nezaměstnanost zvyšovala, ale většinou je jejich hlavním cílem hlídání inflace, která je dnes utržená ze řetězu. Musejí něco dělat. A to i americká centrální banka, která má vedle inflace za cíl sledovat nezaměstnanost.
O to zajímavější je, že kdykoli chtěl americký Fed zvýšit nezaměstnanost jen o trochu, aby zkrotil inflaci, nikdy se mu to nepovedlo. Kdykoli byla ve Spojených státech po válce nezaměstnanost pod pěti procenty, její zvyšování vždycky skončilo větší či menší recesí. Jen pro připomenutí, dnes je ve Spojených státech na 3,4 procenta, což bylo naposledy před 70 lety. Tehdy byla dokonce na 2,5 procenta, ale recese zvětšila počet nezaměstnaných 2,5krát až na 6,1 procenta. Od té doby jsme celkem devětkrát viděli z nízkých čísel vystřelit nezaměstnanost až na tu, která se do učebnic zapsala jako hospodářská krize, a ze dvou třetin to bylo po zvyšování úrokových sazeb. Centrální bance se dařilo místy krotit vysokou nezaměstnanost a určitě byla často úspěšná v krocení inflace oběma směry, ale počítat s tím, že by dokázala zvýšit nezaměstnanost jen trochu a tam ji udržet, je velmi odvážné. Nikdy se to nepovedlo.
Jistě, tentokrát může vše být jinak. Každá recese je odlišná, doba se změnila, centrální banky před 70 lety neuměly kvantitativně uvolňovat, nepřemýšlely o vlastních digitálních měnách a neměly své zástupce každý den v televizi. Pokud by ale letecká společnost ve své historii vždycky přistála tvrdě a se ztrátami na životech, ukonejšilo by vás, že tentokrát mají o něco lepší systémy v letadlech a vyměnili pilota?
