„Buďte ráda, že máte kluka, holky to obecně víc prožívají, některé jsou úplně psychicky na dně a hroutí se,“ řekla mi známá učitelka ze základní školy, když jsme spolu probíraly přijímací zkoušky na střední školy. Je to téma, které je pro mě nejen pracovní, ale i osobní. Stejně jako tenhle text.
Cermat zkoušky se mě letos přímo dotýkají. Jedním ze 121 tisíc dětí, které tento rok jednotnou přijímací zkoušku na střední školy skládají, je totiž i naše dítě. Od listopadu do dubna jsme neměli žádný volný víkend kromě Vánoc. Každou sobotu jsme ho totiž doprovázeli na přípravné kurzy a leželi s ním v testech Cermatu. Znám je díky tomu velmi podrobně.
Letos bude o školy zatím statisticky největší boj, uchazečů je totiž ještě o pět tisíc víc než loni. Už loni byl přitom na školy extrémní nátřesk. Na střední se totiž hlásí silné ročníky dětí (narozené v letech 2008 a 2009). Tehdy nebyla místa v porodnicích, nebyla místa ve školkách (syna mi státní školka chtěla vzít až od pěti let), děti se tak tak vecpaly na základky a jaké překvapení – tyhle děti teď chtějí na střední. Místa opět nejsou, politici to nedomysleli, byť demografie je jasná. A odnášejí to právě děti a jejich rodiny.
Nejhorší situaci mají děti ve velkých městech, kde je logicky zájem o školy největší. Například podle odhadu organizace To dáš se letos pětina dětí v metropoli nedostane na školu v prvním kole. A děti na vysněnou školu navíc budou potřebovat zhruba o dvacet procent bodů z testů Cermat více než loni.
Nebreč, dostanou se ti nejlepší. Skutečně?
Není také tajemstvím, že testy jsou těžší a pracnější, protože je třeba děti víc „prosít“. To proto, aby se snížil počet těch žáků, kteří budou mít stejný počet bodů – u těch se pak musí rozhodovat podle dalších kritérií, aby se stanovilo jejich pořadí v přijetí na školy.
„Prostě tam půjdou ti nejlepší“ nebo „Každý nemůže mít maturitu“ či „Nebreč“. To radí všeználci na sítích. Je to však skutečně fér systém, který vybírá ty nejlepší?Je to především systém, který i podle odborníků zásadně zvýhodňuje děti z motivovaných rodin a z rodin, které si zaplatí přípravné kurzy.
Ve velkých městech jsou přitom placené kurzy spíš nutností než výhodou. Ústav pro výzkum ve vzdělávání už loni odhadl, že třeba v Praze tyto kurzy absolvuje až sedmdesát procent dětí. Stojí přitom tisíce korun. Odhadem se v tomhle byznysu točí celkově kolem půl miliardy korun ročně.
Náš syn stejně jako většina dětí v okolí kurzy navštěvoval a můžu zodpovědně říct, že bez nich by skoro neměl šanci. Cermat totiž zaprvé neodpovídá učivu na základní škole a za druhé – v kurzech se děti prostě učí to, co jim žádná neplacená přípravka ani bezplatná aplikace od Cermatu nedá: učí se metodiku vyplňování testu. Věc, která je zcela zásadní.
Díky přípravkám vědí, jak se která cvičení bodují, kolik minut mají přesně každému příkladu věnovat, které příklady radši úplně vynechat, protože časová investice za to nestojí a podobně. Obtížnost těchto přijímaček je z hlediska komplexnosti, tlaku, chytáků i příkladů vyšší než na vysoké školy. To je obří paradox českého systému: nejtěžší je u nás dostat se na maturitní obor. A není to jen můj názor, upozorňují na to i odborníci jako třeba sociolog Daniel Prokop.
Nejednotnost jednotné zkoušky
Dále systém znevýhodňuje děti geograficky. Když to přeženu, stejný počet bodů, který vám stačí v Mostě na gymnázium, vám v Praze postačí možná na hotelovku. Navíc jednotná zkouška ve výsledku zas tak jednotná není. Soukromé školy k jejímu výsledku nemusejí třeba tolik přihlížet. A málo se ví, že jednotlivé školy včetně gymnázií mají navíc ještě často i své vlastní zkoušky: takzvanou školní část.
V této části zkoušky se děti ještě navíc kromě češtiny a matematiky, které jsou součástí Cermatu, zkoušejí třeba z biologie a chemie. A pozor – i na tyto zkoušky si školy pořádají další vlastní a opět placené přípravné kurzy. Ve výsledku tak čtrnáctileté děti chodí do několika kurzů zároveň. Je to spirála přípravek a plateb rodičů na všechny možné strany. Opravdu nechápu, jakou má systém Cermatu přesně výhodu oproti tomu předchozímu.
Nezlobím se však jako někteří novináři na podnikatele v oboru, kteří si na přípravných kurzech postavili byznys. Naprosto jim rozumím. Podnikatelé, kteří přípravky pořádají, prostě jen našli díru na trhu. Tam, kde selhal stát, nastoupila soukromá sféra. Ale je to právě náš stát a systém Cermat, který tento byznys umožňuje.
Cermat testy jsou záludné, plné chytáků, úloh na pozornost. Jsou zaměřené na logiku, matematiku a češtinu, na biflování všech druhů vět vedlejších či druhů zájmen. Ale netestují třeba motivaci a studijní předpoklady, jak je to u podobných jednotných testů běžné v zahraničí.
Zkusme si absurditu této situace představit na konkrétním příkladu: jak mi prozradil jeden insider, tvůrci testů budou muset letos vzhledem k extrémnímu počtu uchazečů zařadit do testů co nejvíce chytáků a „minových polí“ ve snaze vyhnout se situaci, kdy velké množství žáků obdrží stejný počet bodů. „Počítejte s tím, že například vyřeší úlohu z češtiny, ale navíc budou muset výsledek napsat v jiném pádě. Kdo se splete, bod dolů.“
Z hlediska testování skvělé – děti se touto drobností snáz rozřadí na ty úspěšné a méně úspěšné. Ale z hlediska všech ostatních? Co takové léčky vlastně mají měřit? Schopnost soustředit se po půl roce stresu korunovaného examinací v neznámé třídě neznámé budovy uprostřed davu stejně vystresovaných neznámých vrstevníků? Jistě si nebudeme namlouvat, že se takhle dají spravedlivě změřit dlouhodobé studijní předpoklady lidských jedinců. A rozhodovat tímto způsobem o budoucnosti dětí, to už hraničí s cynismem.
Přetlak dětí se údajně nemá řešit stavěním škol, protože ty by se zase musely v době slabých demografických ročníků rušit, a jak by k tomu veřejné rozpočty přišly. Ony ale veřejné rozpočty na rozdíl od dětí netrpí frustrací, depresí a nespavostí, bez ohledu na to, že vzdělaná populace by je plnila zdatněji než méně vzdělaná.
Mám v tomhle směru srovnání s Německem, kde jsme žili. Zde jsou také jednotné testy, děti školy testují z obecných předpokladů ke studiu. Získávají pak takzvanou studijní prognózu. Náš syn měl jednu z nejlepších prognóz v německé třídě a dostal se v Berlíně na gymnázium, kde začal studovat. Po návratu do Česka však bojuju v přípravkách o to, aby měl vůbec právo v Česku na maturitu. Je to absurdní a je to jen malé srovnání přístupu ke vzdělání obou států.
Je mi líto všech českých dětí, které odnášejí nečinnost politiků tím, že propadnou systémem a skončí na školách, které neodpovídají jejich úrovni ani talentu. Třeba jen proto, že neměly peníze na přípravné kurzy. Bude z nich demotivovaná generace. Nemluvě o obřím psychickém tlaku, který to na děti vytváří, a psychických problémech, které si mnohé odnášejí. Vím o dětech, které se hroutí, nejí, zvracejí a rozjíždí se jim kvůli tomuhle stresu autoimunitní onemocnění.
Systém navíc neodpovídá tomu, co dnešní děti chtějí a co si žádá vyspělá společnost: maturitní obory jsou první volbou pro 80 procent všech dětí, které se letos hlásí na střední. Většina chce maturitu. Ale naše školství stojí z velké části na učebních oborech, o jejichž kvalitě a využitelnosti do praxe lze i podle mnohých podnikatelů navíc právem dost pochybovat.
Máme v rámci EU jeden z nejnižších podílů všeobecného středoškolského vzdělání, i proto je o tyto školy takový boj. V Česku je všeobecných středních škol jen 30 procent, průměr EU je přitom 51 procent. Vážím si kroků ministerstva školství, které chce nabídku takových škol rozšířit, ale systém je decentralizovaný a ministerstvo je v mnoha směrech bezzubé. Bude to běh na dlouhou trať.
Anebo se to vyřeší samo. Dětí se rodí stále méně, další ročníky už nejsou tak silné. Ale jednu generaci dětí házíme přes palubu a následky toho přístupu budeme jistě jednou sčítat.
