Peníze bývají až na prvním místě, což platí neméně pro veřejné zdroje. Ve státním rozpočtu se zrcadlí výsledky veškerých vládních politik, ať už těch založených na všeobecném konsenzu ve společnosti, či takových, pro něž je eufemismem nazvat je málo povedenými.
Veřejné finance v Česku nemají o kontroverze nouzi. Jejich výsledky za poslední tři roky, mezi roky 2019 a 2022, posunuly zadlužení státu k HDP vzhůru o 15 procentních bodů, tedy srovnatelně se Španělskem a Francií a víc než v kterékoli jiné zemi EU. Úplné prvenství v EU si pak Česko připsalo mírou rozpočtové neodpovědnosti za období 2021–2022, kdy jsme již měli prvotní pandemický šok za sebou.
Nejen hluboká strukturální analýza, ale i takovéto jednoduché srovnání potvrzují, že je korekce rozpočtových politik v Česku nevyhnutelná. Balíček předložený vládou na konci dubna nevypadal jako řešení celého problému, byl ale aspoň prvním, nadějným krokem. Navržená opatření si kladla za cíl snížit výdaje a zvýšit příjmy v doporučovaném poměru 2 : 1 tak, že dohromady zmírní nerovnováhu ve veřejných financích zhruba o 90 miliard, tedy o 1,2 procenta HDP.
Uplynuly dva měsíce kritiky návrhu, demonstrací, všestranného lobbingu a zákulisních politických jednání a máme na stole z dílny ministerstva financí „předpokládané parametry státního rozpočtu na rok 2024“. Ve srovnání s letošním rozpočtem má dojít ke snížení výdajů o 89 miliard a snížení příjmů (ano, snížení!) o 29 miliard s očekávaným poklesem schodku o 60 miliard na 235 miliard. Jak se stane, že výsledkem zvýšení daní má být snížení příjmů státu?
Mediální komunikace k návrhu uvádí, že dojde ke snížení nedaňových a kapitálových příjmů. Přeložme toto do srozumitelné řeči: příští rok si stát už nesáhne na superdividendu z ČEZ, protože tu nelze vyplácet každý rok. Tím ale chtě nechtě musíme vzít v úvahu skutečný letošní vývoj veřejných financí, který se od rozpočtovaného citelně odchyluje. Rozdíly se nezdají být zásadní v daňových příjmech s jednou zásadní výjimkou, kterou je podvýběr daně z neočekávaných zisků, kde měl stát velké oči.
Klíčový problém je ale na výdajové straně, kde řada položek překročila za pět měsíců roku již polovinu celoročního plánu. Důvodů za tímto vývojem je patrně více, ovšem obecně k němu přispěl špatný odhad důsledků inflační vlny, která rozpočtové příjmy ovlivnila hned, ale výdaje nabíhají až se zpožděním. Příprava státního rozpočtu na příští rok tak lehce připomíná hru na schovávanou, což rozostřuje obrázek konsolidace veřejných financí. Dosáhne-li letošní rozpočtový deficit 345 miliard namísto plánovaných 295 miliard, máme s padesátkou navíc počítat i v příštím roce? Nebo dokáže vláda škrtnout z výdajů, z nichž je drtivá většina určená zákonem, nikoli 60 miliard v souladu s dubnovým balíčkem ani 89 miliard v souladu s nejnovějším návrhem MF, nýbrž celých 139 miliard?
Přidáme-li do úvah vynořující se signály, že parametry rozpočtu nemají politickou podporu nejen v koalici, ale ani ve vlastní straně ministra financí, nemůže být výsledkem nic jiného než skepse. Vzniká riziko, že vláda rozpočtové odpovědnosti veřejné finance v Česku nezkrotí a otázkou pouze zůstane, zda to přizná už letos, nebo se to provalí až za rok.
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank
