Je něco divného na trhu práce ve státě českém. Jako ekonomové jsme dostali od zaměstnavatelů otázku, na kterou jsme neznali odpověď. Jak je možné, že česká ekonomika neroste, když máme stále rekordně nízkou nezaměstnanost? Co všichni ti lidé dělají, když ne přidanou hodnotu? Odpověď od nás nedostali, tak jsme se museli ptát my jich. A zaměstnavatelé nám prozradili, že doba je skutečně zvláštní.
Výchozí předpoklady otázky jsou správné. Hrubý domácí produkt nám skutečně neroste a je až notoricky opakované, že jsme se ještě pořád nedostali na předpandemickou úroveň. Nerosteme a trápí nás to zejména v mezinárodním srovnání, typicky například s Polskem. A nezaměstnanost je u nás skutečně stále rekordně nízká, minimálně v mezinárodním srovnání, ale i v historickém, přestože v poslední době mírně narostla. Co za tím vězí?
Nabízí se odpověď, že je to nízká produktivita práce. To musí být nakonec v nějakém smyslu pravda, ale s vysvětlováním pomocí produktivity musíme být opatrní už jen kvůli tomu, jakým způsobem se počítá. Produktivita se neměří jako samostatná proměnná, kde by statistici stáli lidem za zády a sledovali, jak horlivě se zapojují do práce. Produktivita je jen výpočet čísla ze zaměstnanosti a produkce. Když je tedy vysoká zaměstnanost a zároveň neroste produkce, je produktivita skutečně problém, ale nijak jsme tím nevysvětlili, proč produktivita klesá.
Zeptali jsme se tedy zástupců zaměstnavatelů a dostali odpověď, která dávala smysl, ale není vůbec dobrou zprávou o stavu českého trhu práce. Firmy si drží lidi, které by v jiných letech už dávno propustily. Jsou pro to podle nich dva vzájemně propojené důvody. Zaprvé doufají, že se vrátí poptávka. Skutečně to vypadá, že by v letošním roce měla poptávka domácností vzrůst a firmy tak pro své zaměstnance najdou dostatečné využití. A někdy skutečně dává smysl zaškoleného zaměstnance držet i přes špatné období, protože je to levnější než najímat nového.
To souvisí s druhým důvodem, kterým je samotná nízká nezaměstnanost jako taková. V době takto nízké nezaměstnanosti firmy dobře vědí, že nového zaměstnance nenajdou na trhu práce mezi nezaměstnanými, ale musejí ho přetáhnout od konkurence. A to stojí peníze. V součtu se tak může v současné situaci s očekáváním zlepšení ekonomické aktivity vyplatit držet zaměstnanost už jen kvůli tomu, že ji drží i ostatní. Je to typické ekonomické koordinační selhání, které brání návratu rovnováhy a nejenže nám zvyšuje inflaci, ale také brání růstu, protože v ideálním světě by si zaměstnanci našli práce tam, kde jsou nejproduktivnější.
Bohužel je otázka, do jaké míry je to široký fenomén napříč obory a zda jde skutečně o reprezentativní odpověď firem, protože to naneštěstí nejde nijak snadno změřit. Musíme se tak spolehnout na to, že to tak vidí sami oslovení zaměstnavatelé a u ostatních je to obdobné. Je to otázka, která vyloženě vybízí k dalšímu zkoumání. Ale už nyní nám dává samotná teorie odpovědi na otázky, které jsme si kladli.
Vysvětluje to také, proč nezaměstnanost zpravidla pomalu klesá, ale když roste, tak vzhůru rychle vyskočí. Napíná se jako prak a pak vystřelí. Viděli jsme to ve všech recesích u nás i ve Spojených státech. Období nízké nezaměstnanosti k tomu vyzývá a je to nepochybně riziko, které bychom neměli podceňovat.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha.
