Slovenský premiér Robert Fico a jeho národovecká ministryně kultury Martina Šimkovičová zaklekli na tamní televizi a rozhlas. V orbánizačním tažení vlády národní pomsty to není nic neočekávaného, po zrušené speciální prokuratuře a faktické amnestii pro korupčníky prostřednictvím změny trestního zákoníku to byl jasný další krok. Očekávané bylo i to, že návrh RTVS zrušit a postavit si novou, lepší, vládní, vyžene lidi do ulic. Což se dnes na Slovensku těžko rozpoznává, demonstrace svolávané opozicí jsou už od voleb prakticky na denním pořádku, rozhodně ale dostaly nový náboj.
A jak už to bývá, strašení slovenskou cestou se přelilo i přes řeku Moravu k nám do Česka, kde se aktuálně potýkáme prakticky se stejnými otázkami, jen nemáme Fica. Nebo dříve Mečiara – tyhle postavy jsou dlouhá léta využívány jako odstrašující příklad, kam by vedlo zrušení poplatků nebo byť i jen úvahy o jiném modelu financování veřejnoprávních médií. A je třeba říct, že toto strašení, jak už mávání odstrašujícími případy bývá, je emociálně zabarvené a v principu klamavé.
V Česku je debata o budoucnosti veřejnoprávních médií a jejich soužití s těmi soukromými už léta redukována na otázku peněz, v aktuálních reáliích konkrétně na koncesionářské poplatky a jejich výši. Existuje tu nikoli nevýznamný společenský proud, který podléhá představě, že vybrat od lidí poplatky nezávisle na státním rozpočtu a dát je do správy generálním ředitelům kontrolovaným prostřednictvím rad je ta správná, ale hlavně jediná cesta k nezávislosti veřejnoprávní televize a rozhlasu. Což je krásná úvaha tak někdy z roku 1999, která ovšem nemá oporu ve faktech.
Slyšíme varování, že zásahy Fica a spol. mohou vést ke konci nezávislých médií, a to nejen těch veřejnoprávních. Je to tak, inspirace maďarskou cestou v tomto ohledu funguje. Na Slovensku. Slyšíme také, že volání po zrušení koncesionářských poplatků a debata o jakémkoli jiném finančním modelu veřejnoprávnosti je přímou linkou ke slovenské cestě i u nás. Jenže tak to není. Pro příklady si pojďme do jiných evropských zemí.
Nedávná studie Datarunu, mimochodem první obsáhlejší svého druhu, celkem bez povšimnutí upozornila na trend odchodu od poplatků a také na to, že debata o novém vymezení veřejnoprávního zadání „postihuje“ nejen země, které mají problémy s posttotalitním kolísáním, ale i zavedené demokracie. Ze státního rozpočtu svá veřejnoprávní média platí už 17 evropských zemí, mezi nimi třeba Dánsko, Finsko, Nizozemsko nebo Lucembursko. Poplatky nedávno zrušila Francie, na novou definici budoucnosti BBC se chystá Velká Británie a podobná situace je v Německu. Jen málokdo by dokázal říct, že třeba dánská nebo finská televize nedostává standardům nezávislosti. Naopak by ji mohly podobně jako BBC vyučovat.
Pokud debatu o nezávislosti médií redukujeme na otázku poplatků, zakrýváme si oči. Možná záměrně, protože je o tolik snazší vidět linku „Slováci zrušili poplatky, a tak nemají nezávislá média“. Mimochodem: Poplatky na Slovensku nezrušil Fico, ale předchozí vláda, a to na návrh liberální Slobody a solidarity Richarda Sulíka, kterou by z orbánismu asi nikdo nepodezíral.
Je celkem pochopitelné, že kartu strašení Ficem přirozeně vynášejí všichni, jimž vyhovuje současný model veřejnoprávních médií v Česku, počínaje logicky jimi samotnými. Nenechme si ale vnutit konstrukci, že Česká televize a rozhlas rozsáhlou debatu o poplatcích a vůbec vymezení své úlohy nepotřebují, protože Fico. Pokud bychom této představě podlehli, zabrzdí nás to na další roky.
