Právě před rokem byl ve druhém kole prezidentských voleb zvolen Petr Pavel. Jaký byl jeho první rok? Naplnil očekávaní, která do něj většina voličů i velká část politické scény vkládala? Přesvědčil nás, že i člověk bez významnější politické zkušenosti může zastávat post hlavy státu? Podařilo se mu vyčistit Hrad od vlivů nikým nevolených poradců s byznysovými zájmy?
Jak by řekl jeden z bývalých prezidentů, který by se mnou jistě nesouhlasil, na úvod je třeba něco vytknout před závorku. S Petrem Pavlem se na Hrad vrátila důstojnost hodná prezidentského úřadu, jeho veřejné vystupování je citlivé, umírněné a prosté vulgárních výpadů vůči občanům i politickým protivníkům.
Pavel na sebe zbytečně nestrhává pozornost, neintrikaří a především nezpochybňuje základy právního státu. Pro řadu lidí je to po dvacetiletce plné nejrůznějších hradních skandálů vítaná úleva. V cizině Pavel úspěšně reprezentuje Česko, zahraniční lídři i novináři se s ním rádi potkávají – ostatně zájem o interview s ním v prvním půlroce mandátu zdaleka přesahoval jeho časové možnosti. Dělá nám dobré jméno.
Novoroční projev prezidenta Petra Pavla
Pavlův první rok ale také doprovázelo kontinuální zemětřesení v prezidentské kanceláři. Prakticky od prvních Pavlových dnů probíhal na Hradě střet mezi takzvanými „idealisty“, nadšenci z volební kampaně Petra Pavla, a „praktiky“ se zkušenostmi z funkcí a úřadů, jejichž zástupcem byla právě dosluhující kancléřka.
Spory postupně gradovaly a řada idealistů nakonec Hrad opustila nebo „byla odejita“. Do této skupiny patřila šéfka hradního kabinetu Linda Jozwiak Kopecká, vedoucí poradců Tomáš Richter, hradní právník Petr Pánek a mluvčí a šéfka prezidentské komunikace Markéta Řeháková. Ani jeden z nich už na Hradě nepůsobí. Minimálně v případě Řehákové a Kopecké stály za jejich odchodem i neshody s kancléřkou Janou Vohralíkovou.
Ta se nakonec také musí z Hradu poroučet. Ačkoliv byl její konec minulý týden veřejnosti prezentován jako důsledek jejích „osobních důvodů“, skutečná příčina je jinde. Nejenže se zaměstnanci prezidentské kanceláře dozvěděli o jejím odchodu těsně před rozesláním tiskové zprávy, a někteří dokonce až z médií, samotné Vohralíkové prezident sdělil „vyhazov“ jen krátce předtím, než to společně oznámili veřejnosti. Kancléřka proto předem s žádnými změnami nepočítala. A její „osobní důvody“ jsou tedy jen narychlo vymyšleným vysvětlením.
Odchodu Vohralíkové přitom předcházely spory o bezpečnostní prověrku klíčového poradce prezidenta a jeho „přítele po boku“ Petra Koláře. Prezidentská kancelář vedená Vohralíkovou na konci loňského roku nepožádala o přísnější bezpečnostní prověrku prezidentova poradce Petra Koláře, ačkoliv ji sám Kolář chtěl. Ten pak ze svého vlastního rozhodnutí k 1. lednu na Hradě raději skončil. Později ale napsal Vohralíkové, že je „největším zklamáním jeho života“. Byl to totiž právě Kolář, který Vohralíkovou do funkce kancléřky doporučil. Stejně jako nyní doporučil nového kancléře Milana Vašinu z Aspen Institutu.
Role Petra Koláře rámuje celý první rok Pavlova prezidentství. Je zřejmé, že na Hradě se nestane nic zásadního, pokud nad tím nemá Kolář kontrolu. Ačkoliv se tomu hlasitě brání, srovnání s předchozím duem Mynář – Nejedlý se tu přímo nabízí právě v tom smyslu, že prezidentova rozhodnutí ovlivňuje nikým nevolený člověk v pozadí, který přitom celý projekt „Zeman“ či „Pavel“ vymyslel nebo ho odpracoval.
Ačkoliv patřím spíše k příznivcům přímé volby prezidenta, ukazuje se, že zvýšený vliv okolí na prezidenta přímá volba zvýraznila. Lidem se v kampani předkládá ideální kandidát, který ale potřebuje, aby mu někdo zorganizoval tým a sehnal sponzory. Tyto důležité figury v pozadí si pak uchovávají na prezidenta páky i ve funkci.
Prezidentova rozpačitá personální politika plná různých odchodů a příchodů ukazuje na to, že sám svůj tým nedrží pevně v rukou. K tomu se během loňska přidaly ještě neúspěchy s návrhem dvou jmen do funkce ústavních soudců. Tím se sice nijak zvlášť neliší od svých předchůdců – ani Zemanovi či Klausovi v tomto ohledu neprošlo v Senátu vše tak, jak si namalovali. Ovšem u Pavla je to překvapivé, jelikož Senát je v současnosti velmi podobně naladěn jako Hrad, takže obeznámený pozorovatel by mohl předpokládat, že vše půjde o dost hladčeji, než tomu bylo v minulosti. Ani váhání s podpisem důchodové novely nenaznačuje, že prezident přesně ví, co chce.
Pavlův první rok by se dal nazvat rokem „ve zkušebce“. Prezident se zatím nemusel potýkat se zásadními rozhodnutími, nekonaly se žádné volby. Jeho důležitá chvíle přijde až s první velkou politickou krizí nebo po sněmovních volbách příští rok, pokud výsledky nebudou jednoznačné. To budou ty mezní okamžiky, na základě kterých ho budeme hodnotit při případném znovuzvolení, pokud o něj bude mít nakonec zájem.
