Francouzská inspirace
Nejde o první incident tohoto druhu z poslední doby. Když se nyní v kruzích NATO hovoří o urychlení předání odpovědnosti za bezpečnost v zemi do rukou Afghánců, jde bezesporu o inspiraci francouzským prezidentem Sarkozym, který v lednu oznámil rychlejší stažení francouzského kontingentu po zastřelení čtyř neozbrojených francouzských instruktorů.
Prezident Sarkozy urychlení odchodu z Afghánistánu potvrdil i po setkání se svým tamním protějškem Hamídem Karzáím. Několik dní poté i setkání ministrů obrany celé Severoatlantické aliance ukázalo, že zájem o další pobyt v Afghánistánu znatelně uvadá.
Zjevně ve snaze tlačit na iniciativu Afghánců se proto zvažuje urychlené ukončení účasti aliančních vojáků na bojových misích v zemi. Urychlení bezpečnostní transformace však v Kábulu vyvolalo šok, protože jej s Afghánci nikdo nekonzultoval.
Další spojenci
Afghánský prezident Karzáí přitom v posledních měsících na řadě mezinárodních setkání zjevně usiloval o to, aby podpora jeho nejisté vládě byla co nejtrvalejší. V Paříži valně nepochodil, z Londýna však odjížděl klidnější. Také mezinárodní dárcovská a rozvojová konference v prosinci v Bonnu slibovala mnohé. Otázkou ale je, jak a zda se přísliby promění ve skutky.
O ty půjde i při přebírání odpovědnosti za bezpečnost země. Ještě do letošního října chce NATO provést velkou expanzi afghánských bezpečnostních sil na téměř 200 tisíc vojáků a 160 tisíc policistů. To by mělo na 25 až 35 tisíc bojovníků povstaleckého radikálního hnutí Tálibán stačit. Alespoň početně. Ještě loni v listopadu však ISAF považovala za schopný vést samostatné operace jen jediný ze 173 afghánských praporů.
Západ není jediným spojencem současného Afghánistánu a možná brzy nebude ani tím nejdůležitějším. Z Karzáího setkání z poslední doby vyplynulo, že strategickým partnerem se stává Indie. Ta si chce přes Afghánistán zabezpečit přístup ke středoasijské ropě a hlavně k plynu. Ložiska ropy v samotném Afghánistánu nyní rozvíjí zase Čína, která spolu s Pákistánem bude představovat hlavní protiváhu vlivu Indie.
A je tu také Írán a Rusko. Teherán bude podporovat cokoli, co z Afghánistánu vystrnadí alianční vojska, Moskva zase se vzpomínkou na vlastní debakl z osmdesátých let a na islámskou hrozbu odmítá jakoukoli formu návratu Tálibánu do afghánských vládnoucích struktur. Takový návrat však začíná být považován za nutný pro stabilizaci země po stažení kontingentu NATO.
Naplnění osudu
Možná se Afghánistán někdy dočká rozkvětu, o němž sám sní vzhledem k nerostnému bohatství, jehož hodnota je odhadována na tři biliony dolarů. Stát se může třeba lithiovou velmocí podobně jako Bolívie. Chybějící infrastruktura – není tu jediná železnice – a bezpečnostní rizika však leckoho odradí. Afghánistánu tedy hrozí spíše naplňování nešťastného osudu chudé země na křižovatce kultur světa, kterou chtěl mít vždy pod kontrolou někdo cizí.
Autor je publicista
