Čekalo se, jak tvrdě se předsednictvo KDU-ČSL postaví k návrhu místopředsedy strany Petra Hladíka na vyloučení bývalého předsedy Cyrila Svobody za jeho údajné proruské směřování. Dopadlo to, jak muselo – zaznělo tradiční rázné lidovecké „možná“. Svoboda prý má zvážit, zda raději neodejde sám, a zanechat svých mediálních aktivit. Vtip jako pointa: Předsednictvo, které o návrhu na vyloučení jednalo, o vyloučení rozhodnout nemůže, a tak o něm bude rozhodovat na konci dubna celostátní výbor. Tedy možná.
Pro stranu, která se měsíce potácí hluboko pod pětiprocentní hranicí nutnou pro samostatný vstup do sněmovny, neexistuje lepší agenda než si navzájem veřejně prát špinavé prádlo. Ještě lepší je, když se toho aktivně účastní bývalí předsedové, vedle Svobody třeba Jiří Čunek, kteří ovšem mají mediální zásah nesrovnatelně větší než dnešní „šéfové“ Hladík s Marianem Jurečkou. Který je sám ve zmíněné pračce špinavého prádla jedním z ušpiněných ručníků, pokud nás paměť neklame – kauza jeho vánočního večírku zatím jen spí uklizena pod postel a může se kdykoli, nejpozději po evropských volbách, znovu rozhořet.
Úplně nejlepší jsou ale argumenty, kterými předsednictvo Svobodu častuje. „Nedrží se linie. Je pořád mediálně vidět a slyšet. Bere straně mediální prostor, přitom ve straně ani nemá žádnou funkci,“ svěřil se Lidovým novinám člen užšího vedení strany, europoslanec Tomáš Zdechovský. Přeloženo do srozumitelné češtiny – za Svobodu mohou média, že se s ním vůbec baví, případně on sám, že jim dokáže nabídnout agendu. To členové nynějšího vedení nejspíš neumějí, a tak trochu žárlí.
Možná je to tak, že média dávají Svobodovi prostor, protože je baví jeho kontroverzní výroky. Ať už jde o ty na téma války Ukrajině, kde bývalý ministr zahraničí zcela nesdílí představu, že je třeba napadené zemi pomáhat za každou cenu a všemi prostředky. Může jít ale taky o témata vnitrostranická.
Svoboda, stejně jako zmíněný Jiří Čunek, patří k těm, kdo v lednu jednoznačně Jurečku vyzvali, ať opustí předsednický post. A to nejen kvůli kauze vánočního večírku v den střelby na Filozofické fakultě, ale vůbec kvůli směřování strany a jejím vyhlídkám. Cyril Svoboda tehdy napsal Jurečkovi otevřený dopis a v něm se vyjádřil, že je strana ve stavu klinické smrti. Nedostal na něj odpověď.
To, co vidíme, je širší mocenský boj, v němž stojí na jedné straně bývalí straničtí lídři a na druhé liberálněji naladěné současné vedení, nakloněné spíše spolupráci na bázi různých koalic, když už to jinak nejde. Někde uprostřed stojí stranický střed, který si teď bude muset vybrat, ke kterému proudu se připojí.
V zásadě stojí otázky jednoduše, jen trochu jinak, než jestli vyloučit Cyrila Svobodu. Lidovci si nejpozději po eurovolbách musejí říct, jestli jít do příštích sněmovních voleb sami, nebo spolu (čti „s někým“). A jestli jim riziko neúspěchu může vyvážit ozdravná mimosněmovní karanténa, protože minule to vyšlo. A především, jestli jít do voleb se současným vedením, nebo přepřáhnout. Není to nic, co by v jiných stranách neznali, svoje Klause, Zemany, Paroubky nebo koneckonců Luxe tady měly všechny partaje a všechny se s jejich odkazem a v některých případech otevřeným škoděním vyrovnávaly dlouho a složitě.
Teď je řada na lidovcích.
