O víkendu jsme si opět připomněli výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa, tentokrát třiapadesáté. A opět se ukázalo, že události srpna roku 1968 k nám promlouvají stále silně, což navíc umocňuje naše dnešní situace.
„Přepadli nás a zničili nám život,“ deklamovala onehdy moje maminka z balkonu na chalupě při jednom z předchozích srpnových výročí. A měla pravdu. Její generaci, v srpnu 1968 čerstvě dospělou, okupace na dvacet let uvrhla do bezčasí normalizace.
Souhlas s okupací, podepisovaný jako manifestace sounáležitosti s vládnoucí komunistickou stranou, byl jedním ze základních předpokladů přístupu k nomenklatuře a zároveň jedním z nejodpornějších nástrojů, kterým českoslovenští komunisté deklasovali vlastní lid. Maminka se nakonec návratu svobody dočkala, jiní ne.
„Zasažen do nohou, hlasitě naříkal a opilý polský voják jej dorazil ranou do hlavy z bezprostřední blízkosti. Byl zasažen deseti střelami, smrtelná byla rána do hlavy.“ To byl čtyřiadvacetiletý zemědělec Jaroslav Veselý, který přišel o život 7. září 1968 v Jičíně.
„Zdeňka Klimešová, 55 let, zastřelena před domem v Jičíně, kam s manželem vyběhla poté, co slyšeli střelbu a křik zraněných. V jejím těle bylo nalezeno sedm střel ze samopalu…“
Přímých obětí okupace bylo nakonec 148, všechny je najdeme v interaktivní mapě, která vznikla díky původním výzkumům Milana Bárty a kolektivu Ústavu pro studium totalitních režimů a historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha z Vojenského historického ústavu. I to je jeden z příspěvků k letošnímu 53. výročí. A mluvíme zde o přímých obětech, těch nepřímých byly statisíce. Emigrace, která zdevastovala československou inteligenci, i lidé, kteří zůstali a v šedém bezčasí vychovávali děti.
Mluvili i politici. Největší aplaus sklidila na vzpomínkové akci u budovy Českého rozhlasu senátorka Miroslava Němcová. Podle ní jsme se s minulostí nevyrovnali, připomněla například hlasování poslanců, kteří zvolili do funkce místopředsedy sněmovny šéfa KSČM Vojtěcha Filipa. „Považuji za hanbu, že jsme dovolili, aby představitelé komunistické strany zastávali vysoké ústavní posty,“ řekla Němcová a zase měla pravdu.
Ještě jiné výročí jsme nedávno oslavili. V polovině června to bylo 30 let, co zemi opustil poslední okupační voják. Ve středu se na pražském Výstavišti konal koncert Michaela Kocába, tehdy hlavního vyjednávače odchodu, s Pražským výběrem. Oslava to byla podobná jako před třiceti lety, a přece v mnohém jiná.
Dnešní komunisté útočí na naše členství v EU a v NATO, podobně se nedávno vyjádřil taky prezident Miloš Zeman, bývalý (reformní) komunista, vyloučený pro nesouhlas s okupací. Exkomunista je v čele vlády, v čele Ústavního soudu, nedávno vláda dalšího jmenovala nejvyšším státním zástupcem.
Srpnová okupace je stará 53 let, obnovená česká demokracie letos oslaví 32. Třicet let není v Česku jediný sovětský voják, leda by přijel na dovolenou do Karlových Varů. Všechny ty Filipy, Babiše, Zemany nebo Stříže jsme si zvolili nebo nechali zvolit sami. Podpisy pod manifestace věrnosti komunistické straně nebo okupaci ani sovětské tanky v zádech jsme k tomu nepotřebovali.
