Když vsadíte na neortodoxní medicínu, musíte počítat s variantou, že léčba neskončí úspěšně. O této zkušenosti by mohla vyprávět Česká národní banka. Rok po obměně guvernérského křesla se jednoznačně ukázalo, že podivný experiment s uvolněnou měnovou politikou skončil totálním fiaskem. Inflace prozatím zpomaluje pouze kosmeticky a nic nenasvědčuje tomu, že by byl na obzoru návrat ke stabilním cenám.
Celá plejáda kritiků loni touto dobou zdůrazňovala, že tuzemské úroky jsou v kontextu vnějšího prostředí neadekvátně vysoké. Prozíravější jedinci však chápali, že šlo spíše o optický klam. Inflace v eurozóně násobně překračovala cíl Evropské centrální banky, takže cyklus zvedání sazeb musel zákonitě dříve nebo později odstartovat. Aktuálně nelze vyloučit, že se bankéři z Frankfurtu vydají s úroky nad čtyři procenta. Fed nedávno posunul sazby nad pět procent. Při pohledu na reálné úroky nezbývá než konstatovat, že na celé planetě nalezneme pouze minimum centrálních bank, které provozují laxnější politiku než ČNB.
ČNB de facto motivuje stát k dalšímu zadlužování
Národní banka promarnila šanci zvednout sazby na svém posledním shromáždění, a to navzdory roztáčení mzdově-inflační spirály. Vypjaté momenty často vedou k vytváření falešných narativů. V tomto duchu guvernér obvinil z přetrvávajících inflačních tlaků vládu. To je samozřejmě holý nesmysl. Vláda nepochybně musí zaujmout více restriktivní rozpočtový postoj. Nicméně cenová stabilita je v gesci centrální banky. Navíc platí, že ČNB svým benevolentním přístupem stát k dalšímu zadlužování de facto motivuje. V případě dvouciferných sazeb by pro vládu byly další emise dluhopisů nákladné. Stát by se tak v menší míře pouštěl do různých charitativních fiskálních balíčků, které mají proinflační efekt.
Snahou přenést vinu na vládu centrální banka nepřímo přiznává vlastní selhání. Guvernér dodal, že pokud se nedočkáme rychlých fiskálních restrikcí, budou následovat další „hiky“. Zároveň si již tři představitelé ze sedmičlenné rady plně uvědomují vážnost situace a podporují obnovení utahovací kampaně. Konsenzus se tak postupně vychyluje ve prospěch vyšších úroků. Cena za roční nečinnost však může být značná.
Inflace je zčásti jev peněžní, zčásti psychologický. Pokud pádivý růst cen přetrvává delší dobu, začne postupně převažovat právě tato psychologická dimenze. Jinak také řečeno: čím déle zůstane inflace nad cílem centrální banky, tím reálnějších obrysů nabírá hrozba odkotvení inflačních očekávání. O to drastičtější jsou pak náklady spojené s návratem cenové dynamiky zpět na udržitelné úrovně.
Zvýšení úroků by zlepšilo důvěryhodnost centrální banky
V procesu ukotvování inflačních očekávání hraje důležitou roli důvěryhodnost centrální banky. Pokud investoři a ostatní ekonomické subjekty věří ve schopnosti banky nastolit cenovou stabilitu, má inflace tendenci rychle konvergovat ke dvouprocentnímu cíli. Pokud je však reputace pošramocená, tento mechanismus nefunguje nebo probíhá citelně pomalejším tempem. Zvýšení úroků tak dává smysl už jen z pohledu obnovy důvěryhodnosti ČNB.
Holubičí obrat, kterého se centrální banka loni dopustila, je fatálním omylem. ČNB se instinktivně spoléhala na scénář „neposkvrněné dezinflace“ a sázela tedy na to, že cenové tlaky samovolně a bez větší námahy odeznějí. Po necelém roce vidíme, že magická řešení neexistují. Inflace zůstává surrealisticky vysoká. Úroky se tak opět musejí vydat směrem vzhůru. Kvůli obtížně zdůvodnitelné pauze v cyklu zvedání sazeb zůstanou úroky na zvýšených úrovních mnohem déle než v případě, kdy by ČNB neotálela a bezpodmínečně plnila svou funkci strážce cenové stability.
