Mediální zájem v posledních týdnech směřoval zejména ke konsolidačnímu balíčku vlády, jeho obsahu a dopadům, což trochu zastínilo debaty o dalších, neméně důležitých tématech. Jedním z témat, která jakž takž dokázala „konsolidační monopol“ efektivně narušit, bylo rušení rodných čísel. A ukázalo jednu zajímavou věc: Jak v politice vypadá kostlivec ve skříni.
Takzvané rušení rodných čísel, ve skutečnosti utlumování jejich využívání k identifikaci, není totiž novým projektem, a už vůbec ne projektem současné vlády. O upuštění od rodných čísel jakožto univerzálního identifikátoru bylo rozhodnuto již v roce 2009. Naposledy se chystaná účinnost strefila do volebního období současné vlády.
Od ledna 2025 by tak rodná čísla měla zmizet z občanských průkazů a jejich využívání pro identifikaci osoby nahradit vygenerované identifikátory bez osobních údajů, které se budou měnit pro jednotlivé úkony identifikace občana u jednotlivých institucí a předávání mezi nimi. Výhodou nového systému je vyšší míra ochrany člověka před možností třetí strany shromažďovat údaje o jednotlivci z různých zdrojů a propojovat si je. Nevýhodou je, zdá se, všechno ostatní. Zmíním tři důvody.
Prvním faktorem jsou ekonomické náklady. Oficiální dopadová studie neexistuje, ani nemůže. Protože mnohým subjektům veřejného sektoru zákon neukládá podobné dopadové studie dělat, tak nemají logicky ani tušení, jak se jich to dotkne a kolik to bude stát. Existuje ale analýza Grant Thorton a Rowan Legal, která náklady na nový systém kalkuluje na 56,2 miliardy korun, přičemž zhruba tři čtvrtiny z nich ponese soukromý sektor. Je přitom vcelku irelevantní, jestli je číslo přesné, nebo přibližné. Je to opravdu hodně peněz ve světě, kde se vláda bude v následujících týdnech se zájmovými skupinami tahat o stamilionové položky konsolidačního balíčku. A je irelevantní i to, co zmínil vicepremiér Ivan Bartoš, a sice že se jedná o odhad soukromého sektoru a stát na své straně takové náklady neočekává.
Stát nemá jiné peníze než ty, které vybere na daních od soukromého sektoru, a právě na něj významná část nákladů podobných regulací dopadá, stejně jako část zmíněného konsolidačního balíčku. Zmírnit zadlužení je však na rozdíl od rušení rodných čísel nezbytně nutné.
Druhým a neméně důležitým faktorem je časování změny. Jasně, pokud bychom měli hledat ideální dobu pro přijímání podobných opatření, nikdy bychom ji nenašli a nemohli tedy přijmout nikdy nic. Pokud bychom ale hledali nejméně vhodnou dobu na podobné změny, dost možná by se jí ta současná, tedy těsně po pandemii covidu, uprostřed války, v roce ekonomické stagnace a vysoké inflace významně přibližovala. Mezi původním plánem z roku 2009 a současností uplynulo 14 let. Člověk, který se v roce 2009 narodil, půjde příští rok na střední, tedy pokud na něj zbude místo. Za tu dobu se ve společnosti změnil přístup k datům, jejich uchovávání, využívání a sdílení, často dobrovolnému, na což by měla reagovat cost-benefit analýza politického zavádění této změny. Ta ale chybí.
Třetím důvodem je právě otázka politická. Na rozdíl od otázek naprosto kruciálních, jakými jsou třeba dekády odkládané reformy penzí, vzdělávání, zdravotnictví, dekády chybějící základní dálniční infrastruktura nebo nutnost řešit aktuální fiskální hrozby, bezpečnostní nebo migrační výzvy, je otázka utlumení používání rodných čísel – odborníci prominou – tématem naprosto nedůležitým.
A na to má vláda právo reagovat, protože témata věcí veřejných určuje vláda, určuje je nepochybně i agenda Evropské unie, ale neměli by je určovat kostlivci ve skříni.
