V posledních měsících se objevují zprávy, že některé evropské země začínají přehodnocovat své dekarbonizační plány. Velká Británie chce vydat nové koncese na těžbu plynu a ropy. „Na brzdu“ ale, zdá se, začínají šlapat i těžké unijní váhy Francie a Německo. Skončí Green Deal dřív, než se vůbec pořádně rozjel?
Britský premiér Rishi Sunak na konci července prohlásil, že vláda vydá desítky nových povolení na průzkum a těžbu ropy a plynu v Severním moři. Chce tak posílit energetickou bezpečnost země, přestože význam severomořských nalezišť setrvale klesá a většinu produkce Británie již nyní tak jako tak vyváží.
Francouzský prezident Emmanuel Macron, nepochybně i pod vlivem své klesající popularity, prohlásil, že by si dekarbonizace měla „dát pauzu“. Německo na poslední chvíli zatáhlo za brzdu při dojednávání konce výroby spalovacích motorů, neboť automobilky vládě zřejmě naznačily, že striktní termín by pro tamní průmyslové srdce ekonomiky mohl mít neblahé důsledky.
Je jasné, že bez klíčových členských zemí se unijní snahy o naplnění cílů Green Deal neobejdou. Británie sice v Evropské unii již není, ale pokud by nastavila odlišný kurz, soudržnosti EU to rozhodně neprospěje. Obzvlášť v situaci, kdy každý další krok v „ozeleňování“ EU doprovází tvrdé vyjednávání a kyselé obličeje na straně některých členských zemí.
Změnil se evropský postoj k dekarbonizaci? A co to znamená pro Green Deal? Odpovězme si nejdříve na první otázku. Ne, postoj se výrazně nezměnil, jen se vracíme k běžnému politickému provozu. Akutní krize loňského roku jsou zažehnány a opět se řeší především aktuální volební preference. Může být tedy ohrožen cíl klimatické neutrality do roku 2050? Ano. Otázkou je, zda je potřeba lpět na konkrétních číslech. I dosažení cíle dejme tomu z 85–90 procent bude pozitivem, protože budeme mnohem dále, než jsme nyní.
Problém je ale jinde. Mnohdy nepopulární kroky naráží na odpor voličů a volení politici panikaří. Pokud se však nepříjemná opatření, lhostejno v jaké oblasti, stanou vždy první obětí politického boje, můžeme snahy o reformy rovnou zabalit.
Energetické a klimatické politiky mají tu nevýhodu, že nepopulární dopady se projeví brzy, kdežto ty pozitivní často až za dlouho. Politik myslící na další volby může v těchto rezortech na popularitě relativně málo získat, ale hodně ztratit. A řekněme si na rovinu, že naplňování cílů dekarbonizace obnáší mnoho kroků, které mohou voliče bezprostředně zabolet. O krize a hádky tedy ani v budoucnu nebude nouze. Proto je extrémně důležitý přístup zodpovědných politiků a to, jak své kroky obhajují.
Je proto až s podivem, jak málo slyšíme argument, který od loňska leží přímo před námi, a sice že snižování spotřeby fosilních paliv a decentralizace energetiky přináší vyšší energetickou bezpečnost. Sice nás to krátkodobě bude něco stát, ale podobně jako v případě pojistky náklady vynaložené teď oceníme v budoucnu, když půjde do tuhého.
Evropa byla v minulosti lehkovážná a svoji závislost na fosilních palivech nejen z dovozu nechala zajít příliš daleko. Proto jsou „pojistné náklady“ teď tak vysoké. Je to ale pořád lepší než „nabourat“ do příští energetické krize zcela bez pojistky. Na evropských vládách tak je, aby nejen zvládly zavést samotná opatření, ale také se konečně naučily mluvit se svými voliči.
Autor je expert na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity.
