Když loni Poslanecká sněmovna schválila, že dopravní přestupky v Praze budou nově řešit městské části, prošlo to takřka bez povšimnutí. Zákonodárci se daleko víc soustředili na jiné věci – jako řidičáky od 17 let. Je to hezká ukázka toho, co je na tvorbě legislativy v Česku špatně – od návrhu přes projednávání až po schvalování.
Důsledky této nenápadné změny totiž budou významně větší než důsledky toho, že auta budou moci řídit (i když pod dohledem) o rok mladší lidé než dnes. Teoreticky to není špatný nápad – městské části řeší už třeba parkování v modrých zónách bez povolení, takže navalit na ně další agendu jako třeba vyšší rychlost zdánlivě dává smysl. Předpoklad v důvodové zprávě byl, že lidé, kteří dnes řeší přestupky na magistrátu, se přesunou na městské části, kde se připojí k již existujícím kolegům. Takže vše zdánlivě v pohodě.
Realita je samozřejmě úplně jiná. Magistrát svoje lidi logicky pustit „níže“ nechce, protože je potřebuje zčásti na odvolací řízení, zčásti na jinou agendu, kde mu chybějí úředníci už teď. Ministerstvo, které zákon navrhovalo, tvrdilo, že na městských částech bude potřeba maximálně 224 lidí (dnes jich přestupky řeší podle vnitra 135). V praxi to ale vypadá jinak. Analýza, kterou má pražský magistrát k dispozici, ukazuje, že potřebných zaměstnanců je 320. Fakticky tedy více než dvojnásobek současného stavu.
Kde je jednotlivé pražské městské části vezmou, nebyla zjevně otázka, která by někoho při schvalování zákona napadla. Platové ohodnocení ve veřejné správě je dnes zoufalé a v Praze je to vidět ještě víc. „Odborní referenti dopravních přestupků“ jsou totiž zařazení v desáté platové třídě a městské části jim nabízejí plat v rozmezí 28 až 39 tisíc. Mají mít minimálně vyšší odborné vzdělání, nejlépe právní. Průměrná mzda v Praze je přes 52 tisíc. Je tak asi celkem zřejmé, jak se asi podaří městským částem příslušné lidi nabrat.
Výsledek jedné věty v zákoně tak nejspíš nebude to, co zákonodárce chtěl, tedy rychlejší a efektivnější projednávání přestupků v Praze. Výsledek bude, že přestupky nebude mít kdo řešit, a pravděpodobnost, že řidič dostane pokutu, bude limitně blízká nule.
Veřejná sféra má už teď pekelný problém s nabíráním lidí, protože jim nedokáže nabídnout peníze, za jaké se dá normálně žít, případně nabízí velmi odborným pozicím plat, který by nebyl relevantní ani před dvaceti lety. Příkladem může být i úřad vlády, který už od loňského léta hledá správce IT, který by měl umět VMware platformu, Linux a serverovou platformu Dell. Běžná mzda takového člověka v soukromé sféře je kolem sta tisíc, stát nabízí 11. platovou třídu, což znamená nástupní plat kolem 28 tisíc (s praxí a osobním ohodnocením trochu víc, ale ne o moc).
Další příklad: Dopravní a energetický stavební úřad, který má rychleji povolovat dálnice, jaderné elektrárny nebo rychlovlaky, má dnes 60 lidí, většinou „migrantů“ z jiných úřadů. Má jich mít 108. Tempem, kterým nové lidi nabírá, by se na plný stav dostal někdy za tři roky, a to by nikdo nesměl odejít. Stamiliardové stavby rozhodují úředníci placení podle tabulek.
Stále více tak hrozí, že nové agendy, které parlament schvaluje, nebude mít kdo vykonávat. A to je reálný problém, který by zákonodárci měli začít opravdu pořádně zohledňovat předtím, než něco odhlasují. Buď se musí změnit způsob odměňování ve státní správě, ale v takovém případě by musela vláda být ochotná a schopná na „platy úředníků“ vydat o několik miliard navíc.
Vzhledem k tomu, že úředníky chce spíš vyhladovět a propouštět, tak se to čekat nedá. Nebo budou muset poslanci a senátoři začít pořádně přemýšlet nad tím, zda jsou některé agendy skutečně potřeba či zda je potřeba tak striktní regulace, která generuje požadavky na hromady nových úředníků. Je ještě daleko důležitější než v minulosti, aby každý nový návrh zákona doprovázela důkladná analýza toho, kolik nových míst si nová agenda vyžádá ve veřejné správě, případně jak moc bude nutit k nabírání nových lidí.
Typickým příkladem do budoucna bude implementace směrnice NIS 2 – tedy nový zákon o kybernetické bezpečnosti přinášející stovky nových povinností pro tisíce nových povinných subjektů. V něm si navrhovatel – Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) – požádal o desítky nových míst na jeho implementaci plus dalších asi padesát na různých rezortech na to, aby mohl kontrolovat, jaké dodavatele podniky v důležitých odvětvích využívají. Kde NÚKIB nové lidi vezme v současné situaci na trhu práce, je velkou neznámou. Mimo jiné i proto, že o velmi podobné odborníky na kyberbezpečnost bude mít zájem i lépe platící soukromá sféra, která bude muset povinnosti ze zákona plnit.
Autor je spolupracovník redakce
