Prezident Petr Pavel se v novoročním projevu vyslovil pro přijetí eura a rozpoutala se velká diskuze. Česká republika letos slaví dvacet let od vstupu do Evropské unie, při němž se k přijetí společné měny zavázala, přesto to najednou vypadalo, jako bychom objevili úplně nové téma. Po většinu z těch dvaceti let se tématu eura většina politiků spíše vyhýbala, nebylo populární. Stal se z něj pohyblivý terč někde v dálce. Třeba někdy, až už nebude vyhnutí… A tak to máme se vším.
Snad každá vláda přichází s reformami, opatřeními, balíčky. Vtírá se pocit permanentní krize, kterou je nutné řešit. Ne že by to v řadě oblastí nebyla pravda, krizová řešení však mají jednu potíž. Řeší bezprostřední problémy a nestarají se příliš o vývoj za rok, pět nebo deset let. Bez dlouhodobé vize jsme ale odsouzeni potácet se od reakce na jednu krizi ke druhé.
Energetická tranzice je faktem
Málokde je to tak patrné jako v energetice. Jednak proto, že v ní dochází k naprosto zásadním změnám, a také proto, že tyto změny postupně prosakují prakticky do všech oblastí života. Poslední dvě století byla érou fosilních paliv, což se ale postupně mění. Energetická tranzice je skutečností, jak je vidět z dlouhodobého vývoje energetického mixu, objemů investic v energetických odvětvích nebo i z prodeje elektromobilů.
K energetickém přechodu a dekarbonizaci potřebujeme nejen nové technologie, vyšší efektivitu, ale i změnu návyků. Dříve či později vyměníme domácí spotřebiče, dopravní prostředky a možná i některé zahraniční partnery. Rozhodnutí o zásadních investicích však nelze dělat v krizovém režimu. Fungující energetika a infrastruktura nebo dostatek tepla a světla jsou úkoly, kde není prostor pro improvizaci. Stačí, že jsme zaspali v otázkách energetické geopolitiky, načež jsme museli překotně řešit závislost na agresorovi ohrožujícímu naši bezpečnost. Strategické plány se těžko vymýšlejí v situaci, kdy leckteří správci věcí veřejných nevidí dále než k nejbližším volbám. Zároveň se nelze divit, že málokdo chce přijít s dlouhodobým plánem, na němž politicky „vykrvácí“, zatímco příslovečnou smetanu v budoucnu slízne někdo jiný.
Rozhodnutí, která děláme dnes, nás ale budou ovlivňovat po mnoho následujících let a zákeřnost výzev, jimž čelíme, tkví v tom, že je v dennodenním provozu příliš nevnímáme. Klimatické změny, jejich dopad na ekonomiku, závislost na dodávkách a geopolitická rizika se kumulují postupně, až nám jednou vybouchnou do obličeje.
Česko prostě není atraktivní
Současná podoba evropské integrace se nám může a nemusí líbit, při pohledu na mezinárodní bezpečnostní situaci a obchod je ale zřejmé, že Česká republika nepředstavuje pro velké světové hráče významnou protiváhu. Tou ale může být EU, významný normotvůrce a bohatý spotřebitel, který je a bude atraktivní, protože stejně jako konzumenti řeší bezpečnost dodávek, řeší dodavatelé stabilní poptávku. EU však nemusí být jen Otesánek vyhledávaný pro svoji spotřebu. Unie se může stát i diplomatickou těžkou vahou. Pro Českou republiku se každopádně aktivní členství v EU jeví jako nejlepší možnost, jak sebou nenechat vláčet na mezinárodním poli.
Pro a proti euru
Ochránilo by nás euro před extrémní inflací lépe než koruna? Jaký význam má udržování vlastní měny v globalizovaném světě? A jak by se vyvíjela česká ekonomika s eurem? V komentářích odpovídá obhájce i odpůrce přijetí společné evropské měny.
Přečtěte si i komentář prorektora Univerzity Karlovy Ladislava Krištoufka: Když o euru, tak i o koruně. Pro spekulanty je pochoutkou a proti inflaci neochrání
Zatím to s námi nevypadá moc dobře a právě energetika, která bude pro naši budoucnost klíčová, se potácí na místě. Stavba nových zdrojů se zdá neuvěřitelně složitá, pereme se za udržení technologie 19. století – spalovacího motoru, ukončit kutání uhlí se nám taky moc nechce a namísto inovací jsme rádi za výjimky a odklady. Rok 2024 by mohl být rokem obratu, ale někdo musí projevit odvahu přijít s vizí, i když ho to nejspíš bude stát dobrý volební výsledek.
Možností realizovat se je dost. Pořád například čekáme na novou energetickou koncepci. Ta by každopádně měla vytyčovat směr namísto recyklace scénářů vývoje, který nakonec stejně bude vypadat jinak. Musíme nahradit uhelné elektrárny, které dlouho tvořily páteř energetiky, a budoucí mix chceme postavit na jádru. Chceme stavět jeden, ale možná až čtyři reaktory, nicméně celkový dojem je zatím rozpačitý. Snad ze strachu, co se stane, až někdo nahlas řekne cenu, se kolem budoucnosti jádra chodí po špičkách. Plán pro čistou mobilitu a alternativní pohony sice existuje, je ale vágní a nikdo moc neví, co s ním.
Jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropy tápe, jak bude vypadat za deset dvacet let, co bude se zdejším automobilovým průmyslem či s odvětvími ohroženými automatizací. Doufáme, že u nás někdo postaví třeba gigafactory a od toho se snad odpíchneme. Čekáme, až za nás někdo ten horký brambor vytáhne z ohně a my si jej oloupeme, až bude příjemně vlažný.
Jenže tak to nefunguje. Je vlastně symbolické, že téma eura zvedl prezident, který nemá formální nástroje, jak nás k němu posunout. Téma tak uchopil ten, který na něm nemá moc co ztratit, čímž nasvítil společnost navyklou problémy takříkajíc „kopat od sebe“. Do roku 2024, jakož i těch následujících, si proto přejme odvahu mít vizi a jít za ní.
Autor je expert na energetickou bezpečnost působící na Masarykově univerzitě v Brně
