Nedávný nález významného ložiska vzácných zemin ve Švédsku vyvolal značnou pozornost, a to kvůli důležitosti těchto prvků pro různé pokročilé technologie, mimo jiné při využívání obnovitelných zdrojů či pro elektromobilitu. Právě s nástupem „zelených“ technologií budou tyto suroviny čím dál významnější. Pozornost zasluhují i proto, že jejich těžba je nerovnoměrně rozložená.
Největším producentem je Čína, která obstarává zhruba 70 procent. Zároveň je to právě Čína, na jejímž území se nacházejí největší rezervy. Žádná evropská země se tomuto množství neblíží, a proto se začaly objevovat obavy, že závislost na Rusku v budoucnu vyměníme za závislost na Číně.
Podle odhadů je švédské ložisko největší v Evropě a dosahuje možná až poloviny rezerv Spojených států. Ve srovnání s Čínou však jde jen o zhruba dvě procenta. O surovinovou bonanzu tedy zjevně nejde. Přesto je dobře, že se o dovozní závislosti mluví. V souvislosti s dodávkami ropy a plynu z Ruska jasně vidíme, jak nebezpečná může být.
Potíže s dodavatelskými řetězci přitom ukázaly, že problém nemusejí být jen energetické zdroje. Nedostatek čipů zpožďoval výrobu v automobilkách i v řadě dalších průmyslových odvětví. Ve světě čím dál závislejším na toku informací mohou kritické suroviny a výrobky z nich převzít roli fosilních paliv a být stejně tak nástrojem vydírání.
Odklon od fosilních zdrojů již běží, a to nejen v EU, kde vše ještě urychlí ruská agrese, ale i ve Spojených státech, kde chtějí v nejbližších letech do „zelených“ technologií investovat téměř 400 miliard dolarů. Čína sice ještě do konce této dekády plánuje nárůst využití fosilních zdrojů, ale již nyní je největším světovým investorem do těch obnovitelných, takže i její spotřeba vzácných zemin poroste a ty tak budou hodně žádané.
Energetická tranzice znamená nejen nové zdroje energie, ale je i šancí změnit dodavatelské řetězce, abychom byli jako spotřebitelé méně zranitelní. Zdá se, že Evropská komise si to uvědomuje a loni v září přišla s iniciativou Critical Raw Materials Act, která má za cíl diverzifikovat dodavatele surovin pro zelenou tranzici a digitalizaci a která jako negativní příklad cituje právě závislost EU na importu ropy a plynu.
Dokument staví strategické myšlení nad fungování trhu. Mezi opatřeními je například až 30procentní soběstačnost v získávání lithia, 20procentní spotřeba vzácných zemin získaných recyklací odpadu, zřízení strategických zásob vzácných materiálů či síť úřadů monitorujících dodávky surovin.
Na konečné podobě legislativy se teprve pracuje, hlavní cíle jsou ale zřejmé – nespoléhat na dobrou vůli mimoevropských dodavatelů a mít odolnější zásobovací řetězce. Švédský zdroj, byť je i kvůli náročnému povolovacímu procesu jeho využití ještě několik let daleko, by mohl být výraznou posilou. Tedy za předpokladu, že bude naleziště ekonomicky těžitelné, což se také teprve dozvíme.
Dostupnost alternativy přímo v jedné z členských zemí by nicméně znamenala posílení stability dodávek. Pokušení manipulovat s dodávkami je pro některé významné hráče zjevně silné. V časech nadcházejícího geopolitického soupeření Západu s Čínou by bylo vyloženě nerozumné spoléhat na čistě obchodní úmysly této totalitní mocnosti.
Tržní přístup sice většinou znamená nižší cenu pro spotřebitele, ale z hlediska strategického plánování je nevhodný, protože nezohledňuje potenciální rizika. S ohledem na geopoliticko-bezpečnostní situaci by přitom právě potenciální riziko zneužití mělo být jedním z klíčových rozhodovacích faktorů. Jinými slovy – možná nás to bude stát něco navíc, ale v případě krize tyto výdaje oceníme.
Autor je expert na energetickou bezpečnost, působí na Masarykově univerzitě
