Ten příběh je už docela zapomenutý, ale právě teď je ta správná chvíle si historii mobilního vojenského radaru ReUnion připomenout. Před deseti lety šlo o poměrně odvážný nápad českého průmyslu, který chtěl – alespoň ve východoevropském prostoru – oživit dávnou slávu technologií s logem Tesla z dob Československa. Kolem roku 2013 totiž hned několik armád začalo řešit, jak nahradí zastaralé sovětské radiolokátory, a unifikovaný mobilní 3D systém na kolovém podvozku se jevil jako univerzální a ideální řešení hned pro několik evropských států najednou.
Pár firem z Česka a Slovenska se tak pokusilo spojit s polským, a dokonce i s maďarským průmyslem. A co se několik měsíců jevilo jako zajímavá myšlenka, se pak poměrně rychle v létě roku 2014 zbortilo. Každá země, respektive každý národní průmysl měly vlastní představu a kompromisní řešení se nenašlo. Nikdo navíc nedokázal dát záruky, že pokud některý z případných budoucích zákazníků do vývoje masivně zainvestuje, technologie bude ve výsledku tak kvalitní, a především interoperabilní tak, jak skupina česko-slovenských firem slibovala.
Proto se raději země rozhodly pro odzkoušené a již existující řešení zahraničních zbrojovek. A tak je ReUnion dodnes pouze jednou z mnoha internetových vizualizací vyvedených v khaki barvě. Zkrátka projekt, který uschl ve vývojové fázi.
Historie se (možná) opakuje
A proč je dobré tento pozapomenutý příběh vytáhnout z kroniky obranného průmyslu právě nyní? Protože v jednom segmentu panuje velmi podobná situace jako před deseti lety u radarového vojska. Tou oblastí je nyní taktické nadzvukové letectvo.
Hned několik zemí ve středo- a východoevropském prostoru se nyní dostalo do situace, kdy se rozhodují, jakým způsobem budou svůj, a především alianční vzdušný prostor hlídat v několika příštích dekádách. Zkrátka čím nahradí své současné stíhačky.
Autor těchto řádků není fantasta, aby tvrdil, že evropský průmysl může společně vytvořit takový supersonický letoun, jenž by naplnil požadavky hned několika spojenců najednou, a navíc dokázal konkurovat americkým technologiím. To vůbec. Ovšem jiná spolupráce, alespoň v teoretické rovině, možná je.
Přes podvozky ani křídla to nepůjde
V posledním roce totiž velmi jasně vidíme naplňování vize, kterou si dala americká společnost Lockheed Martin. Marketing svého letounu F-35 Lightning II postavila na jednoduchém mottu – stavíme jednotnou leteckou bojovou platformu Severoatlantické aliance. A tato teze, podle níž by se měl F-35 stát standardem aliančních letectev, se velmi jasně zhmotňuje i v evropském prostoru. Řeč je například o Německu či Polsku. A očekává se, že během několika týdnů na nákup letounů, jenž vyjde na více než sto miliard korun, kývne i Praha.
Zároveň každý z potenciálních zákazníků obchod podmiňuje alespoň symbolickým zapojením národního průmyslu. Nicméně je zjevné, že pokud si například Česká republika vysnila čtyřiadvacet letounů F-35, americký výrobce nepustí žádného českého výrobce k tomu, aby produkoval náběžné hrany křídel pro tyto dva tucty strojů nebo třeba čtyřiadvacet sad podvozků, či dokonce nějakou součást softwaru. Pro něco takového je ta objednávka příliš malá a okruh dlouhodobých subdodavatelů společnosti Lockheed Martin dávno uzavřený a detailně prověřený.
Ovšem pravdou nemusí být ani to, že by národní průmysly mohly paběrkovat maximálně u takových nízkoprofilových úkonů, jako jsou modernizace základen pro F-35 nebo logistická podpora jejich provozu.
Ze vzduchu na zem
Kdyby totiž vlády zemí, jež nyní vyjednávají či vyjednávaly s Washingtonem o nákupu F-35, souběžně s tím vzájemně řešily i možnosti mezinárodní průmyslové spolupráce, mohly by národní průmysly být pro amerického výrobce poměrně zajímavým partnerem.
V úvodu zmíněný radar ReUnion je sice dodnes spíše odstrašujícím případem, ovšem zároveň mohl jednotlivým firmám ukázat, kde jsou jejich limity. Dnes by proto mohly přijít se životaschopnějším projektem spolupráce.
Už jen proto, že armády prezentují letoun F-35 jako vznášející se velitelský a spojovací uzel, kde se budou zpracovávat veškeré informace ze vzduchu i ze země, a z těchto důvodů bude potřebovat masivní a sofistikovanou pozemní digitální platformu.
Právě tato pozemní základna je bodem, kde by se mohl uplatnit domácí průmysl. Ovšem to by nesmělo jít o ohraničené národní řešení, ale o technologii využitelnou u všech budoucích provozovatelů letadel F-35. To znamená nejen silnou a asertivní pozici jednotlivých evropských zemí, které jsou dnes s Washingtonem v řízení, ale i rozpracované konkrétní projekty spolupráce mezi státy a jejich obrannými průmysly.
Žel, žádné – byť třeba jen náznaky – z obranného průmyslu neprosakují. A tak hrozí, že to opět dopadne jako u každé velké strategické zakázky. Uzavřou se memoranda o spolupráci, bude se hlasitě chválit, jak mají evropské země rozvinutý průmysl, ale když přijde na konkrétní projekty, nikdo nebude chtít mluvit a k žádné zásadní (sub)dodavatelské operaci ve výsledku nedojde. 
Změna mentality
Nutno dodat, že právě takovéto projekty mezinárodní spolupráce iniciované velkými armádním zakázkami mohou být pro zbrojní průmysl včetně toho českého do budoucna velmi důležité. Ozbrojené síly sice plánují do svých modernizací investovat obrovské sumy, ale vesměs se budou pořizovat už odzkoušené světové technologie s ukončeným vývojem, do jejichž hierarchie nepůjde proniknout. Řeč není jen o letounech či vrtulnících, ale třeba i o raketových systémech, bezpilotních prostředcích či o takzvané chytré munici.
Aktuální vývoj ovšem naznačuje, že mentalita zbrojního průmyslu se tímto směrem ještě neotočila. Velký vliv na to má samozřejmě i ruská válka na Ukrajině, kde je pořád obrovský zájem o „hloupé“ technologie odpovídající době studené války.
