Tereza Spencerová: Turecká rána z milosti

Turci oslavují prezidenta Erdogana, země ustála vojenský puč

Turci oslavují prezidenta Erdogana, země ustála vojenský puč Zdroj: ctk

Na pokus o puč v Turecku a jeho podivuhodně chabou organizaci lze nahlížet z několika úhlů. Že by turecká armáda po letech erdoganovských čistek v nejvyšším velení neměla kádry schopné připravit pořádný převrat? Nebo nespokojení důstojníci puč připravovali, ale byli prozrazeni, a tak museli jednat zbrkle? Nebo Ankara o puči věděla a nechala ho „vystrčit hlavu“, aby ji mohla setnout?

Nebo Erdoganovo zvolání, že „puč nám seslal Bůh“, znamená, že si ho připravil sám, aby obhájil konečnou proměnu Turecka v autoritářský islámský stát? Otazníků je i pár dní po puči stále moc.

Když server WikiLeaks oznámil, že zveřejní tisíce souvisejících dokumentů, stal se terčem masivního kyberútoku. Trochu váhavě z něj obvinil „turecké silové struktury nebo jejich spojence“. Stále důležitější se stává otázka: Kdo jsou vlastně dnes Erdoganovi spojenci?

Ať už byl puč skutečný, nebo sehraný, nevypočitatelný turecký prezident na něm rozehrál razantní geopolitickou partii. Okamžitě z přípravy obvinil svého islamistického rivala Fetullaha Gülena a spolu s ním i USA. Nejenže Gülenovi už roky poskytují azyl, ale část pučistů sloužila na letecké základně Incirlik, kterou využívají USA. Ergo, podle Erdogana, se Američané o puči museli doslechnout na Incirliku, pokud o něm rovnou nevěděli díky vzájemným vazbám mezi generály na půdě NATO. K tomu přibylo obvinění, že jeden z pilotů, kteří se puče zúčastnili, loni v listopadu sestřelil ruskou stíhačku, tedy že na přání Gülena, potažmo USA, zpřetrhal „přátelské vazby s ruským národem“. Tím se celý argumentační kruh prozatím jaksi uzavírá.

Příznačná je přitom váhavá reakce NATO, které očividně přemýšlí, co dál. Může si nominálně demokratická aliance nadále dovolit luxus zavírat oči nad proměnou Turecka v islámskou diktaturu? A jak vážně své členství v alianci ještě vnímá samo Turecko? Není puč a slova kolem něj jen vydíráním, z něhož Erdogan couvne výměnou za nějaké „dary“ ze Západu? Nebo už se prostě rozhodl, že se stane sultánem a po boku cara mu bude nejlépe?

Může si nominálně demokratická aliance dovolit zavírat oči nad proměnou Turecka v islámskou diktaturu?

Nelze zapomínat, že puč přišel dva týdny po normalizaci vztahů s Ruskem a že prezident Putin snad jako jediný světový politik nečekal na výsledek puče a telefonoval Erdoganovi ještě během noci, aby mu vyjádřil podporu. Může si NATO, které koncentruje vojska i zbraně u ruských hranic, beze ztráty tváře dovolit, aby jeden jeho členský stát uzavíral pakty právě s Ruskem?

V každém případě platí, že Erdogan předloni ve volbách získal 51 procent hlasů. Proti puči se nyní srotili i opoziční sekularisté, kemalisté i krajně pravicoví nacionalisté. Potlačením převratu velikášský prezident stabilizoval svou vládu a nakročil k uzurpaci ještě větších pravomocí. Je ironií osudu, že potlačení puče lze opravdu obecně považovat za „vítězství demokracie“, nicméně pro zbytky demokracie v Turecku je to spíš rána z milosti. A pro soudržnost NATO možná také.

Autorka je komentátorkou Literárních novin