Trump se nejspíš pokouší rozbít rusko-čínské partnerství. Může ale selhat, a navíc ztratit Evropu
Tvrdé kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči Ukrajině a jejímu prezidentovi Volodymyru Zelenskému a zároveň jeho poměrně vstřícný postoj ke Kremlu vyvolávají v západním světě do jisté míry údiv. Řada analytiků se kloní k názoru, že se Trump svým počínáním pokouší vrazit klín mezi Moskvu a Peking, aby Čínu oslabil v jejím soupeření se Spojenými státy.
Trump v kampani sliboval, že rychle ukončí válku na Ukrajině a v posledních týdnech je v tomto směru skutečně velmi aktivní. I když veřejnost nemá zákulisní informace z jednání Washingtonu s Moskvou, z medializovaných informací vyplývá, že Bílý dům čeká především ústupky a podřízenost od Kyjeva. Vůči Rusku prezident zatím používá spíše cukr než bič, když mu předestřel výhled na zrušení amerických sankcí či požádal o jeho pomoc v komunikaci s Íránem.
Demokrati i komentátoři tak hovoří o naprostém průlomu v americké zahraniční politice, ve které byl nedůvěřivý až jestřábí postoj vůči Kremlu dlouhodobě společný oběma dominantním stranám americké politiky. A pokud už přišla nějaká období tání jako za Baracka Obamy, rozhodně nebyla provázena pokusy zahnat nevybíravě do kouta představitele spřátelených zemí.
Kritici tak neváhají Trumpa obviňovat přímo ze zrady nejen evropských spojenců. K pobouření přispívají i poměrně pochvalné komentáře z Moskvy zmiňující Trumpův pragmatismus a zdravý rozum i jízlivé poznámky přicházející ze stejné adresy. „Vidíme, že kolektivní Západ začal částečně ztrácet svou jednotu,“ poznamenal například nedávno mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.
Nixon éry rostoucího čínského vlivu
Analytici zkoumají také motivaci amerického prezidenta k oteplování vztahů s Ruskem a k bagatelizaci invaze na Ukrajinu. Někteří míní, že Trump jedná chaoticky a nemá žádný jasný cíl, snad kromě malicherných osobních pohnutek. Další ale Trumpa označují za „Nixona naruby“ s odkazem na někdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona, který se v sedmdesátých letech minulého století snažil naklonit si Čínu ve snaze oslabit Sovětský svaz. Jenže nyní Spojené státy považují za svou hlavní ekonomickou, technologickou i vojenskou hrozbu Peking, takže je možné, že se Trump prostě pokouší přetáhnout do svého tábora Kreml.
„Duch Nixona pronásleduje americkou zahraniční politiku i dnes, a to prostřednictvím deklarovaného záměru administrativy uzavřít s ruským prezidentem Vladimirem Putinem velkolepou dohodu, která by změnila uspořádání globální politiky tím, že by odsunula Evropany na vedlejší kolej a nechala Kyjev napospas,“ konstatoval ve své analýze pro magazín Foreign Policy novinář a publicista Christian Caryl. Nevylučuje, že se Trump svým předchůdcem dokonce inspiroval.
A podobné úvahy vznášejí i další odborníci. „Zdá se, že součástí jeho zájmu o budování užších vazeb s Ruskem včetně pohrdání Ukrajinou, svalování viny za válku na Ukrajinu a vychvalování Putina je myšlenka, že Spojené státy mohou použít Rusko jako nástroj proti Číně,“ tvrdí ve své analýze americká Council on Foreign Relations. „Bílý dům a jeho super jestřábi vůči Číně patrně věří, že mohou spolupracovat s Ruskem na izolaci Číny a poškození její rostoucí globální přítomnosti,“ dodává.
Turecký geopolitický expert Hasim Turker je rovněž přesvědčen o tom, že Trump vnímá Čínu jako úhlavního protivníka a snaží se proto zmírnit napětí ve vztazích s Ruskem. „Předpokladem tohoto přístupu je, že zakořeněné čínsko-ruské partnerství představuje nejhrozivější výzvu pro americkou hegemonii. Tím, že obě mocnosti prohlubují svou vojenskou, ekonomickou a diplomatickou spolupráci, čelí Washington podstatně složitější hrozbě,“ vysvětluje možné úvahy Bílého domu.
Ostatně k těmto názorům přispívají i samotná vyjádření představitelů americké administrativy z minulosti i současnosti. „Jedna věc, kterou nikdy nechcete, je, aby se Rusko a Čína spojily. Budu je muset rozpojit a myslím, že to dokážu,“ chlubil se samotný Trump loni v říjnu v rozhovoru s politickým komentátorem Tuckerem Carlsonem. A ministr zahraničí Marco Rubio nedávno hovořil o tom, že pozice Moskvy jakožto juniorního partnera Číny není dobrá pro ani pro Rusko, ani pro Spojené státy, Evropu a svět.
Rusko-čínské partnerství je pevné a všestranné
Pokud se Trump skutečně rozhodl, že rozklíží rusko-čínské spojenectví, je otázkou, zda je to opravdu v jeho silách, jakou cenu za to zaplatí a co za škody při tom napáchá. Od období těsně před ruskou invazí na Ukrajinu se představitelé Moskvy i Pekingu pyšní takzvaným partnerstvím bez limitů. Mají tím na mysli, že žádná forma spolupráce mezi nimi není vyloučená. Kvůli této alianci se dokonce svého času psalo o nové železné oponě, jež opět přeťala svět a oddělila Západ od zemí, které se pokoušejí svrhnout stávající světový řád založený na dominanci USA. Později se toto napětí částečně převtělilo do soupeření Západu se zeměmi skupiny BRICS, která v poslední době rozšiřuje svůj vliv například do Íránu.
Peking se po celé tři roky války snaží více i méně nápadně připoutat k sobě Moskvu tak, aby z toho měl co největší prospěch. Notoricky známé jsou jeho levné nákupy ruských surovin stižených západními sankcemi a cenovými stropy, které pomáhají plnit kasu Kremlu pro válečné úsilí. Tím ale čínská podpora Putina nejspíš zdaleka nekončí, o čemž svědčí například četné novinářské investigace z uplynulých let.
Z nich vyplynulo podezření, že se tímto způsobem Rusové dostávají k různým v boji využitelným technologiím, jako jsou čipy, radary, senzory, nebo dokonce celé drony. Obě země pořádají společná vojenská cvičení a ruská tajná služba FSB dokonce umožnila Číně patrolování v Arktidě. K tomu spolupracují na vesmírném výzkumu, kde Peking dosahuje rychlého pokroku. „Rusko má vynikající jaderné znalosti a zkušenosti s vesmírem, zatímco Čína má více finančních zdrojů,“ popsala na podzim symbiózu v této oblasti Harvardova univerzita.
A Peking v poslední době přispěchal s ujištěním, že jeho partnerství s Moskvou je neotřesitelné navzdory Trumpově mírové iniciativě. „Vztahy mezi Čínou a Ruskem mají silnou vnitřní hybnou sílu a jedinečnou strategickou hodnotu a nejsou zaměřeny na žádnou třetí stranu ani nejsou ovlivňovány žádnou třetí stranou,“ uvedl prezident Si Ťin-pching. Dodal, že obě země jsou dobrými sousedy, které od sebe nelze oddělit. Těžko číst toto vyjádření jinak než jako jasný signál Washingtonu.
A skeptičtí k pokusům o oslabení těchto vazeb jsou i odborníci. „Pravděpodobnost, že Rusko opustí své úzké vztahy s Čínou výměnou za nejisté ústupky USA, zůstává nízká,“ domnívá se Turker. Michael Clarke z australského think-tanku Lowy Institute zdůrazňuje, že Putin a Si mají kromě úzké spolupráce velmi podobné pohledy na svět a cíle, jimiž je posilování mezinárodního postavení svých zemí.
„Rozhodující je, že Spojené státy jsou považovány za hlavní hrozbu pro schopnost obou lídrů dosáhnout těchto cílů,“ tvrdí. V neposlední řadě proti Trumpovi hraje americký demokratický systém. Rusko může snadno dojít k závěru, že zatímco Čína mu nabízí určitou garanci trvalé náklonnosti, americká zahraniční politika by se mohla za pár let opět dramaticky změnit v rámci velkého úklidu po Trumpovi.
Co bude muset Trump Putinovi nabídnout?
Pokud to však šéf Bílého domu myslí se svými ruskými záměry vážně, o to větší lákadla bude muset Moskvě nabídnout. Vůči Kremlu velkorysé podmínky ukrajinského mírové plánu, možné zrušení sankcí a navázaní hospodářské spolupráce mohou být pouhou předzvěstí dalších pobídek. Ty by se mohly týkat dalšího uspořádaní v Evropě. Na začátku války se kupříkladu spekulovalo o tom, že by se Rusko mohlo pokusit vytvořit si přes Oděsu pozemní koridor do Podněstří, separatistického regionu Moldavska, který má pod patronátem. Tyto úvahy utnuly ruské neúspěchy prorazit tímto směrem.
Jenže pokud Trump umožní uzavření míru bez bezpečnostních garancí Kyjevu a naznačí Kremlu, že má volné ruce, může se Putin pokusit situace využít. Varoval před tím i francouzský prezident Emmanuel Macron. V uplynulých týdnech některá média uváděla, že by Washington mohl stáhnout vojáky z mise NATO KFOR v Kosovu, což by ještě více otevřelo region ruskému vlivu. Priština však tyto zvěsti popřela jako dezinformace, jejichž cílem je destabilizovat západní Balkán.
Evropané se přesto bojí, že by Trump skutečně mohl z Evropy některé americké vojáky stáhnout, a v krajním případě se dokonce pokusit vyvést USA ze Severoatlantické aliance. K tomuto kroku vyzývá například podnikatel Elon Musk, který má v americké administrativě na starosti zefektivnění státní správy, ale mezinárodní politika se stala jeho velkým koníčkem. Vstřícnost vůči Rusku s sebou pro Ameriku ale nese i jistá rizika. Trumpovi se sice Evropa patrně jeví spíše jako přítěž a dlouhodobě dává najevo, že by se o sebe měla sama starat více, zcela jistě však není v jeho zájmu, aby se z nouze spřátelila s Pekingem.
Američtí politici v uplynulých letech vyvinuli nemalé úsilí, aby evropsko-čínské vztahy co nejvíce oslabili. Symbolem této snahy se stal tlak na klíčového výrobce zařízení pro produkci čipů, nizozemskou společnost ASML, aby nedodávala své špičkové zboží do Číny a zpomalila tak její technologický pokrok. „Předchozí administrativy byly schopny klást tyto druhy požadavků na své evropské spojence díky tomu, co nabízely na oplátku. S tím, jak USA ustupují od svých bezpečnostních a jiných závazků, snižují svůj pákový efekt,“ podotýká britský think-tank Chatham House.
Trump by tak teoreticky mohl za jistých podmínek získat na svou stranu Rusko, ale ztratit Evropu. Daleko spíše se mu však rusko-čínské vztahy nepodaří příliš rozvolnit a Evropa se bude snažit lavírovat mezi USA a Čínou, aby období zvýšené nejistoty nějak ustála. Jestli tato nestabilita a nevyzpytatelnost všech aktérů posílí USA, o tom lze s úspěchem pochybovat.
