Potíže evropského vyzbrojování: americká produkce je omezená, výrobu rozjíždí těžce i premiant NATO Polsko
Kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa stále více nahlodávají důvěru v transatlantické bezpečnostní vazby, ohledně další americké vojenské přítomnosti v Evropě panuje nejistota. Na starém kontinentu se tak rozjela diskuse o budoucnosti obrany a nutnosti urychleně dohnat promarněné dekády. Jenže zkušenosti ze tří válečných let na Ukrajině ukazují, že pokrok je nesnadný, a to například i v premiantském Polsku. Evropa se navíc musí rozhodnout, jestli chce nadále ve velkém nakupovat zbraně z USA, nebo klopotně rozvíjet vlastní zbrojní průmysl, který potřebuje jistotu dlouhodobých zakázek.
Výroky Trumpovy administrativy na adresu Ukrajiny i Evropy vyvolávají zděšení svou nevybíravostí a bezohledností, ve skutečnosti ale neobsahují nic moc převratného. O tom, že evropské země čelí vzrůstající ruské hrozbě a Spojené státy potřebují své úsilí soustředit jinam, se hovoří už dlouho. Nelze ale ani tvrdit, že se s touto realitou starý kontinent v posledních letech nesnažil nijak popasovat.
Obranné výdaje členů NATO mimo USA v posledních letech rostly, v roce 2023 podle odhadů aliance o necelou desetinu, loni pak téměř o pětinu. Většině členských zemí se tak v roce 2024 nejspíš podařilo splnit doporučené minimum pro výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP. Státy, které jsou nejvíce ohrožené případnou ruskou agresí, tedy Polsko, Pobaltí a Finsko, pak tuto laťku překonaly výrazně. Polsko se dostalo nad čtyři procenta HDP, Estonsko a Lotyšsko nad tři. Některé země k tomu až polovinu částky utratily za nové vybavení.
Americký průmysl se potýká s nárůstem kapacit
Nyní však zaznívají výzvy, aby evropské země učinily daleko víc. „Poslední tři roky vydávají Rusové deset procent svého HDP na obranu. Musíme se připravit na to, co přijde, s cílem tři až 3,5 procenta HDP,“ prohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron. O tříprocentní hranici jako o budoucím naprostém minimu hovoří i další politici.
Jenže zvýšit razantně výdaje na obranu má smysl pouze tehdy, pokud země dobře vědí, kde a za co peníze utratit. Komentátoři Evropanům často radí, aby Trumpa vedle zvýšeného odběru LNG uchlácholili také většími nákupy amerických zbraní. Už nyní přitom evropské země nakupují velkou část techniky v USA. A pokud by spojenci Washingtonu z NATO skutečně dramaticky navýšili své obranné rozpočty a vydávali jako loni v průměru zhruba třetinu z nich na vybavení, pak by teoreticky každý rok za zbraně utratili až nižší stovky miliard dolarů.
Otázka ale je, jestli by americký průmysl vůbec zvládal zakázky odbavit a jak dlouho by Evropané na své dodávky museli čekat. Už nyní vyřízení některých objednávek trvá roky, například první stíhačky F-35A by mělo Česko získat v roce 2029. Odborníci varují, že USA mají potíže s kapacitou obranného průmyslu. „Produkce USA je nedostatečná, aby Evropa mohla smysluplně nakupovat, natož zvyšovat nákupy zbraní,“ tvrdí ve své analýze například bruselský think tank Bruegel.
Podotýká navíc, že americká vojenská průmyslová základna není vhodná pro vysoce intenzivní konflikt proti jiným velkým mocnostem. „Velká část vlastní americké poptávky po zbraních v posledních desetiletích směřovala k vojenským operacím proti relativně malým a slabším protivníkům,“ uvádí ekonomický think tank.
Spojené státy podle něj například od počátku ruské invaze do konce minulého roku dostaly objednávky na více než 1100 antiraket Patriot jenom ze zahraničí a mimo značné potřeby Ukrajiny. V současnosti jsou jich schopny vyrobit maximálně 740 kusů ročně a jejich výrobce teprve rozšiřuje produkci až na plánovaných 1070 raket v roce 2027. Dalším problémem je cena, jedna střela podle odhadů může stát až třináct milionů dolarů. „Současné americké výrobní kapacity a ceny zjevně nejsou slučitelné s dlouhotrvající válkou, ve které by spojenci spoléhali především na americkou produkci,“ uzavírá Bruegel.
Padající akcie zbrojařů z USA
Velkým tématem války se stala dělostřelecká munice ráže 155 mm, kterou Kyjev spotřebovává v množství tisíců kusů denně. Před ruským vpádem na Ukrajinu se jí ve Spojených státech dařilo vyrábělo čtrnáct tisíc kusů měsíčně. Nyní, po navýšení kapacit a nainvestovaných miliardách dolarů, se produkce dostala na desítky tisíc kusů a cílem je sto tisíc kusů měsíčně v příštím roce. Ještě v osmdesátých letech přitom armádní plánovači tvrdili, že v případě konfliktu lze výrobu rychle navýšit až na téměř půl milionu kusů, pak ale přišel konec studené války, zavírání továren a propouštění.
Ani v prvních měsících bojů na Ukrajině američtí zbrojaři nejevili velkou ochotu vyslyšet výzvy Pentagonu k navýšení výroby. Jeden ze šéfů firem podle zdrojů Reuters opáčil, že nechce skončit uvězněn ve skladu plném neprodejného zboží, až válka skončí. Nakonec společnosti pochopily, že vládní pomoc Ukrajině, doplňování vybavení americké armády a zvýšené objednávky ze světa jsou velkou příležitostí. Přesto se ale potýkají s potížemi v dodavatelských řetězcích a s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků.
A nyní firmy čelí další nejistotě. Trump plánuje válku na Ukrajině ukončit a osekat rozpočet Pentagonu. Pokud se mu navíc podaří zcela si znepřátelit evropské spojence, ti by se mohli snažit nákupům za oceánem co nejvíce vyhnout. Tato atmosféra už se v uplynulých týdnech odrážela na propadu akcií amerických zbrojních firem. Naproti tomu těm evropským a jihokorejským se na trzích v poslední době velmi daří.
Je však otázka, zda nejde o přehnaný optimismus. Evropští zbrojaři se podobně jako jejich američtí kolegové už delší dobu pokoušejí využít příležitosti, ale dohnat roky strádání, kdy vlády na starém kontinentu škrtily obranné rozpočty a činily pouze malé objednávky, není snadné. Zvlášť, když toto úsilí komplikují jednotlivé národní zájmy.
„V některých oblastech, jako jsou naváděné zbraně a hlavní bojové tanky, schopnost výroby zůstává, i když je produkční úroveň relativně nízká. Nicméně v jiných oblastech, jako jsou například salvové raketomety nebo protiponorkové zbraně, většina evropských zemí přestala investovat do průmyslové kapacity potřebné k udržení výroby. V těchto případech je jedinou možností, kterou v současnosti k řešení naléhavých požadavků mají, nákup systémů mimo kontinent, typicky z Izraele, Jižní Koreje nebo Spojených států,“ popisuje ve své studii stavu evropské obranné průmyslové základny britský Mezinárodní ústav pro strategická studia (IISS).
Myšlenka přezbrojovací banky
Podotýká však, že zejména v oblasti produkce munice a raket sektor od roku 2022 učinil významné investice. Příkladem jsou aktivity zřejmě nejvýznamnějšího současného evropského zbrojaře, německé firmy Rheinmetall, která se snaží navyšovat produkci munice doma i v zahraničí, v Maďarsku a v Litvě. Od roku 2026 by měla vyrábět i na Ukrajině, stěžuje si ale na pomalý pokrok ve výstavbě muniční továrny.
„V Německu stavíme závody rychleji než na Ukrajině. Důvodem je, že byrokratické bariéry v Německu byly prakticky odstraněny. Například pro továrnu na výrobu komponentů pro F-35 a největší evropský závod na výrobu munice v Dolním Sasku jsme získali povolení během několika týdnů. Na Ukrajině je proces stále pomalejší,“ citovala Ukrajinska Pravda šéfa zbrojovky Armina Pappergera.
To však zdaleka neznamená, že se daří řešit všechny potíže, které si odvětví za dlouhé roky nastřádalo. „Je příliš roztříštěný, na obranný průmysl neplatí pravidla vnitřního trhu a bankovní sektor obrannému průmyslu nepůjčuje peníze,“ popsal pro Euronews přetrvávající problémy Estonec Riho Terras, který je místopředsedou obranného výboru europarlamentu s tím, že doufá v zapojení Evropské komise. Po národních vládách pak odvětví požaduje dlouhodobé plány a objednávky a investiční závazky.
Někdejší italský premiér a bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi ve své nyní už slavné zprávě z minulého roku konstatoval, že aby byl evropský obranný průmysl konkurenceschopný, bude během příští dekády potřebovat investice ve výši 500 miliard eur. Kromě zvyšování národních obranných rozpočtů se tak stále častěji hovoří i o možném navýšení příspěvků členských států do unijního rozpočtu či o evropských obranných dluhopisech. Ve hře je i revize pravidel pro úvěry Evropské investiční banky, a předsednické Polsko dokonce hovoří o vzniku přezbrojovací banky.
„Test, zda to myslíme vážně, je vlastně docela jednoduchý: sledujte peníze. Protože obrana je opravdu drahá, jak víte. A pokud neutratíte skutečné peníze, nestane se to,“ zdůraznil nedávno polský ministr obrany Radosław Sikorski. Zmíněná banka by podle něj mohla být otevřená neunijním, nebo dokonce i neevropským zemím, které by chtěly rovněž nějakým způsobem spolupracovat, tedy například Británii, Norsku nebo třeba Japonsku.
Potíže mají i Poláci
Povzbudivou zprávou zcela jistě je, že německé politické strany, které jednají o vzniku nové vlády, tedy unie CDU/CSU a SPD, zvažují rychlé zřízení dvou speciálních fondů v hodnotě stovek miliard eur, z nichž jeden by byl zaměřený přímo na obranu. Mohl by mít hodnotu 400 miliard eur. Předpokládaný budoucí kancléř Friedrich Merz, který ve vztazích Evropy s USA doufá v to nejlepší, se ale chce připravit na nejhorší, však bude muset mimo jiné vyřešit otázku dluhové brzdy.
IISS navíc ve své analýze zdůrazňuje, že peníze nejsou zdaleka jediným zádrhelem, který evropský obranný průmysl brzdí. „Tam, kde společnosti zvyšují produkci, musí zvládnout řadu výzev, včetně nepřítomnosti dlouhodobých výrobních smluv, nedostatku kvalifikovaného personálu, úzkých hrdel dodavatelského řetězce a spoléhání se na potenciálně nespolupracující země v klíčových materiálech,“ uvádí institut. Zmiňuje například nitrocelulózu z Číny, potřebnou pro výrobu střelného prachu. EU se obává, že by ji Peking mohl odstřihnout od dodávek, a snaží se závislost na jejím importu snížit, produkci rozšiřuje i pardubická Synthesia.
Hledání kvalifikovaných pracovníků je pak samostatnou kapitolou. „Rychlé najímání velkého počtu specializovaných zaměstnanců je významnou výzvou, zejména na již tak napjatém trhu práce,“ zdůraznil pro Euronews mluvčí Asociace evropského leteckého, bezpečnostního a obranného průmyslu (ASD).
Tím, jak jsou zbrojní systémy stále více sofistikované, jsou některé znalosti na trhu práce vzácné a obranný průmysl se přetahuje o talenty s velkými technologickými společnostmi. Do toho je potřeba v citlivém odvětví zohledňovat geopolitická rizika, zbrojní firmy se vyhýbají náboru v zemích, které nepatří mezi spojenecké. Raději investují do výchovy vlastních talentů, což je nejenom nákladné, ale také zdlouhavé.
O tom, že zázraky v evropské obraně nelze čekat v řádu měsíců, svědčí i příklad Polska, kterému zcela jistě nelze upírat v tomto směru snahu. Varšava se v posledních letech odhodlala k rozšíření armády a obřím nákupům nejen v USA, ale učinila také velké objednávky tanků, houfnic, raketometů a stíhaček v Jižní Koreji. Počítá přitom s tím, že část výroby se přenese do baltské země, a hodlá nastartovat domácí zbrojní průmysl i jinak.
Na podzim však náměstek jihokorejského ministra obrany Sung Il pro Financial Times řekl, že plány na přesun tankové technologie do Polska musely být odloženy kvůli zastaralým montážním závodům. „Nečekal jsem takové problémy,“ řekl Sung listu. Potíže jsou i jinde. Odborníci celkově zmiňují těžkopádnost polského zbrojního průmyslu, jehož jádrem je státní holding PGZ.
Polští zbrojaři si navíc nejsou jistí tím, že to politici s rozvojem vlastních průmyslových zdrojů myslí vážně a jsou skutečně připraveni ve velkém nakupovat doma. A ministerstvo obrany se zase domnívá, že dodací podmínky navrhované tuzemskými byznysmeny jsou často nedostatečně atraktivní z hlediska velikosti, času, ceny a takticko-technických parametrů. Do toho se firmy podobně jako v jiných zemích potýkají s problémy v dodavatelském řetězci, s personálem, a také s byrokracií.
