Nedávné zcela viditelné pokroky v praktickém nasazování umělé inteligence do nejrůznějších částí života, jako je možnost zkoušet modely typu ChatGPT či generátory obrázků jako Midjourney, vyvolaly i apokalyptické reakce. Dost k tomu svádí, že nás filmový průmysl po desetiletí krmí tím, jak svět zničí autonomní superpočítač (vynikající americký thriller Válečné hry z roku 1983) nebo umělá inteligence, která si uvědomí svou vlastní existenci a lidstvo vyhodnotí jako hrozbu pro své přežití (série Terminátor), a řada dalších.
Věštění zkázy lidstva kvůli technologickému pokroku v čemkoli není ostatně nic nového. Na Twitteru už léta funguje účet „Archiv pesimistů“, jenž trpělivě dokumentuje vize hrůzy z minulosti, které se pochopitelně nenaplnily. Mezi nejlepší patří třeba varování, že plyšoví medvídci zabíjejí v dívkách mateřské instinkty či článek neurologa ze začátku dvacátého století, že lidský mozek nemá šanci přežít vysoké rychlosti, takže automobiloví závodníci nevyhnutelně skončí v blázinci. A samozřejmě série alarmů, jak nám knihy, rozhlas, televize, videohry, telefony a tak dále postupně kazí děti.
Naslouchání podobným hloupostem není bez následků. Před padesáti lety biolog Paul Ehrlich ze Stanfordské univerzity věštil populační krizi a hladomor. Apokalypsa se nekonala – dnes je sice na světě lidí více než dvakrát tolik, ale hladomorem trpí méně z nich, mimo jiné i proto že produktivita v zemědělství se dramaticky zvýšila. Bohužel představitelé některých zemí tehdy Ehrlichovi a podobným prorokům zkázy uvěřili a výsledkem byla mimo jiné drakonická politika jednoho dítěte v Číně a nucené sterilizace v Indii.
Dnes plní podobnou roli strašáka AI. Objevují se nebezpečné nesmysly jako výzvy k „šestiměsíční pauze“ v učení systémů umělé inteligence. Daleko větší hrozbou, než že chatboti zničí lidstvo, je, že jiné komplexní AI systémy nebudou kvůli iracionálnímu strachu k dispozici včas, aby pomáhaly v objevování nových léků či medicínských postupů nebo řešily problémy související s globálními změnami klimatu či s energetickou krizí. To přitom stojí reálné životy. Titulky jako „Vědci mají obavy z přežití lidstva“ nebo „Je automatizace příchod Frankensteina?“ plnily noviny už v šedesátých letech a nestalo se samozřejmě nic.
Legrační jsou i obavy z toho, že AI sebere lidem práci. V různé obměně to slýcháme už od dob, kdy Edmund Cartwright vynalezl první tkací stroj. Pomáhají tomu i dost nezodpovědné články s titulky typu „Studie společnosti XY ukazuje, že umělá inteligence ohrožuje v Evropě padesát milionů pracovních míst“. Samozřejmě že řada míst zanikne – stejně jako v minulosti, když třeba příchod letadel s dlouhým doletem způsobil, že už nepotřebujeme zaoceánské parníky. Technologie stejně jako v předešlých časech ale způsobí významný nárůst produktivity, s nímž přijde významný nárůst mezd a životní úrovně. Už nyní pomáhají modely jako ChatGPT v řadě odvětví k efektivnější práci – koneckonců kolega Jakub Zelenka ve svém newsletteru velmi dobře popisuje, jak pomáhá AI k lepší novinařině.
A naději v to, že nástup umělé inteligence bude znamenat významný příspěvek k růstu hrubého domácího produktu, vyjadřují i další analýzy. Goldman Sachs odhaduje, že tato technologie může zvýšit globální HDP až o sedm procent. Studie Martina Neila Bailyho, Erika Brynjolffsona a Antona Korineka pro think-tank Brookings uzavírá, že „generativní umělá inteligence bude mít obrovský pozitivní vliv na produktivitu, a to jak zvýšením její úrovně, tak zrychlením budoucího růstu. Cílem politiků by měla být taková úprava, která by umožnila zvýšení produktivity a zmírňovala rizika a negativní stránky stále výkonnější AI. Rychlejší růst produktivity může vyřešit nebo zmírnit mnoho problémů naší společnosti, od zvyšování životní úrovně a řešení chudoby až po zajištění zdravotní péče pro všechny a posílení naší obranyschopnosti.“
Jako každá technologie ani AI není bez rizika, na což ostatně upozorňují i autoři výše uvedené studie, kteří doporučují přijetí takových politik, které zabrání koncentraci ekonomické moci a zmírní případné šoky na trhu práce.
Zároveň by ale volání po regulaci přímo od korporací, které se vývojem AI zabývají, mělo velet k obezřetnosti. Posledním příkladem může být třeba vystoupení Sama Altmana z OpenAI před americkým Kongresem, kde navrhoval, aby politici „výkonné“ AI modely (ať už to znamená cokoli) licencovali, aby technologie nezpůsobila více škody než užitku. To vypadá na první pohled jako odpovědné chování, nicméně reálným důsledkem by bylo zakonzervování odvětví na úrovni několika velkých korporací, které jsou nyní ve vývoji napřed, a jejich ochrana před případnou menší konkurencí.
Koneckonců stejný scénář, kdy si díky regulaci velcí hráči polepšili a malí skončili, už jsme viděli několikrát. Takto třeba evropské nařízení o ochraně osobních údajů zlikvidovalo malé evropské firmy zabývající se digitálními inzertními technologiemi a pomohlo koncentrovat ekonomickou sílu ke Googlu a Facebooku.
Nejlepší cestou je tak dělat to co vždy – cíleně se soustředit na potenciální negativní důsledky a nechat firmy, aby v co nejvíce konkurenčním prostředí přišly s co nejlepší technologií.
Autor je spolupracovník redakce
