Kontrafaktuální – to je ošklivé české slovo, které se příliš v běžném jazyce nepoužívá. Mnohem častěji používáme zvukomalebnější „co by, kdyby“. Když to říkáme, obvykle je to v negativním kontextu. Možná si všichni pamatujeme, jak nám rodiče spílali, ať se nevymlouváme na nějaké „co by, kdyby“, že důležité je to, co se skutečně stalo. Kdybychom se bývali byli lépe učili, dostali bychom lepší známky, ale je to jenom „co by, kdyby“. Přestože nám bylo vtloukáno, ať nad tím moc nehloubáme, měli bychom to dělat mnohem častěji, alespoň tedy v ekonomických otázkách.
Ekonomie na „co by, kdyby“ doslova stojí. To jsou všechny ty složité matematické modely a teorie. Občas se podaří zázrak v podobě přirozeného experimentu, kdy se „co by, kdyby“ ztělesní hned vedle. Není to dokonalé, ale leccos prozradí rozdíly mezi Severní a Jižní Koreou, jindy se určitá regulace zavede jen v náhodně vybraných krajích či městech a známé jsou studie s náhodně losovanými branci do války. Když se podaří vidět vedle sebe, kam vede jedna i druhá cesta, vypadá to uchopitelné, protože žádné „co by, kdyby“ není. Oboje se stalo. Bez přirozeného experimentu ale nemusíme zoufat, protože můžeme stále mít kvalitní kontrafaktuální situaci, i když hypotetickou.
Slyšet je to například v debatě o konsolidaci veřejných financí nebo reformě penzí. Jsou to nepochybně bolestivá opatření a mohli bychom se nekonečně hádat, jestli by je nešlo udělat lépe, nicméně jejich hlavní důvod je právě „co by, kdyby“. Co by se stalo, kdybychom veřejné finance nekonsolidovali? Jak to můžeme vůbec vědět? Máme modely, v tomto případě ty úplně nejjednodušší, které ukazují, co by se jinak dělo se státním dluhem. Národní rozpočtová rada a další instituce pak za daných předpokladů predikují, jaké problémy a kdy by nastaly. Je to hypotetické a je to v budoucnosti, takže nad tím můžeme jen mávnout rukou a říkat, že nedává smysl přemýšlet nad „co by, kdyby“. To obvykle neděláme a dobře víme, že by to bylo nezodpovědné.
Složitější je to třeba u úrokových sazeb centrální banky. Česká národní banka v současném složení bankovní rady nechtěla zvyšovat hlavní sazbu nad sedm procent s argumentem, že i tak dosáhneme včas dvouprocentního inflačního cíle. A když dnes inflace klesá, množí se argumenty, jak to bankovní rada dobře provedla. Jak ale můžeme vědět „co by, kdyby“? Co by se dělo, kdyby sazby byly třeba na osmi procentech? Vypadá to, že to nemůžeme vědět a s jistotou to opravdu tvrdit nikdy nemůžeme, nicméně můžeme mít dobrou teorii a dobré modely. A tam potom mohou ekonomové například tvrdit, že by inflace s vyššími sazbami klesala rychleji.
„Co by, kdyby“ je matoucí. Příkladem může být protidrogová politika. I přes rostoucí výdaje na boj proti drogám jejich uživatelů neubývá. Odpůrci represe na to rádi upozorňují a tvrdí, že je to jasný důkaz zbytečnosti boje. Bohužel ale neznáme kontrafaktuální situaci, tedy: co by se stalo, kdyby represe nebyla? Pokud by hypotetický počet uživatelů prudce rostl, pak by represe fungovala. I tady zbývá dobrá teorie či hledání přirozených experimentů, které odhalí, co by se bývalo mohlo stát.
Bavit se o hypotetických situacích, které nenastaly, se může jevit nesmyslné. Je to pochopitelné, protože nás tak vychovali. V běžném životě nedává smysl brečet nad rozlitým mlékem a přemýšlet „co by, kdyby“. V ekonomii to ale dělat musíme. Ostatně zkuste si představit, co by se stalo, kdybychom to nedělali.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha.
