V únoru se do Česka vrátila cenová stabilita. Po třech letech prudkého růstu cen, kdy meziroční inflace na vrcholu dosáhla až do té doby těžko představitelných 18,9 procenta, se ve druhém měsíci letošního roku ceny zvedly jen o celá dvě procenta. Bylo to další zpomalení zdražování po lednových 2,3 procenta. Utlumení inflace překvapilo i samotnou Českou národní banku, která ve svých prognózách čekala, že to bude trvat déle. Takže se její guvernér Aleš Michl pochválil, jak se centrální bance pod jeho vedení podařilo splnit cíl dřív, než sama čekala. Změna cen meziročně o plus minus dvě procenta je považovaná za cenovou stabilitu.
Každý si může snadno spočítat, o kolik od pandemie zchudl
Aleš Michl se přesto zrovna teď, kdy se růst cen skoro po dvou letech od jeho nástupu do čela České národní banky zastavil, začal stylizovat do role jestřába. Se snižováním úrokových sazeb se to podle něj nesmí přehnat, protože riziko, že se inflace znovu rozjede, není zanedbatelné. Stále rychle zdražují služby.
Pohled na aktuální čísla vytržená z kontextu vypadá dobře. Cenová stabilita se vrátila. Jenže když se ten kontext přidá, je realita výrazně horší. Zboží a služby jsou v součtu o více než 30 procent dražší než začátkem roku 2020, kdy přišla pandemie covidu. Průměrný reálný plat je skoro o deset procent nižší.
Každý si sám může spočítat, o kolik za ty čtyři poslední roky zchudl. Pokud mu příjem nevzrostl za tu dobu přinejmenším stejně jako ceny, tedy o těch 30 procent, má nižší životní úroveň. Za to, co vydělá, si koupí méně než tehdy. To jsou prostě tvrdá reálná data.
Totéž platí u úspor. Kdo neměl deset tisíc korun uložených nebo investovaných alespoň tak, že místo nich má na účtu alespoň 13 tisíc korun, je chudší. Přišel o své úspory nebo investice. Zničila mu je inflace. Na to, o co nás éra velké inflace, kterou Česká národní banka pod vedením Aleše Michla odmítala brzdit vyšším tempem zvyšováním úroků, připravila, se dá podívat i z delšího horizontu.
Rekord za rekordem
Rekordnímu pádu ekonomiky, který přišel v roce 2020 s pandemií covidu, předcházela éra jedné z nejsilnějších prosperit a bohatnutí mezi lety 2013 a 2019. Průměrný reálný plat se od roku 2015 do roku 2021, kdy se začal poprvé propadat, zvedl o 28 procent.
Jenže o velkou část zbohatnutí a vzestupu životní úrovně z éry této velké prosperity pak mnoho lidí připravila právě éra velké inflace z posledních let. Podle aktuálních dat Českého statistického úřadu byly letos v únoru ceny o 50,2 procenta vyšší než v roce 2015. Každý si opět může spočítat, jak na tom je. Pokud se mu za tu dobu plat nezvedl přinejmenším o polovinu, je chudší než před deseti lety.
Deflace se mnozí obávají ještě více než inflace
Problém s inflací je ten, že ceny, které jednou na delší dobu na nějakou laťku vystoupají, už se zpravidla dolů nevracejí. Představa, že by o třetinu zlevnilo zboží a ceny se vrátily na úroveň roku 2020, je mimo realitu. To by fakticky znamenalo deflaci, tedy pád cen, kterého se mnozí obávají ještě více než inflace.
Takový stav by v celém širším sortimentu služeb mohl přinést jen drastický pád ekonomiky a výrazný pokles útrat. Obchodníci by pak museli jít s cenami dolů. A lidé by naopak vyčkávali, že zítra bude ještě levněji, a nákupy by odkládali. Tím by celou ekonomiku tlačili dolů.
Nedá se ale vyloučit, že obzvláště při slabém ekonomickém růstu, který řada institucí včetně ministerstva financí očekává, se to u některého zboží může stát. Ve Spojených státech tak aktuálně padají třeba ceny některého zboží dlouhodobější spotřeby, jako je například nábytek, vybavení domácností nebo ojetá auta.
Je otázka, jak centrální bance, která nečinně přihlížela velké inflaci, budou investoři věřit, že ve stagnující ekonomice s velmi slabým růstem dokáže udržet cenovou stabilitu a dohnat tím za poslední roky ztracenou životní úroveň.
