Máme problém – netěsní náš průtokový penzijní systém. Odtoky z něj začaly být systematicky větší než přítoky do něj. Pamětníky dvacetiletých jalových debat nad penzijní nereformou v Česku možná napadne, že se s předstihem začíná naplňovat scénář, před kterým odborníci varují pro období po roce 2030. Tedy že nás dohání demografická situace, kdy počet penzistů začíná narůstat, zatímco počet těch, kteří na ně vydělávají, naopak klesá. Ale není tomu tak, o takzvaný náhradový poměr zatím nejde.
Aktuální problém spočívá v konstrukci valorizace penzí, která poskytuje důchodcům takřka plnou ochranu před inflací, a to bez ohledu na vývoj mezd. Konstrukce je, jak známo, založená na vývoji dvou parametrů – inflace a reálné mzdy. Aby valorizace nevychylovaly celý penzijní systém z rovnováhy, musí být první z parametrů malý nebo druhý kladný.
Z těchto podmínek teď není splněna ani jedna. Že toto schéma v minulosti fungovalo, bylo do značné míry dílem náhody. Velké inflační vlny se nám vyhýbaly, a pokud se nějaká menší přece jen přes Česko přelila, zareagovaly na ni bez zpoždění zrychleným růstem mzdy, a tedy odvody do penzijního systému.
Teprve současná epizoda tak odhalila, že v penzijním systému nemáme problém jeden, ale dva: demografický a valorizační. Ani jeden přitom nezmizí sám od sebe. Inflační vlna opadne, v budoucnu mohou nicméně přijít další. Reálné mzdy budou letos druhý rok v řadě klesat, což je mimo jiné důsledek jejich nepřiměřeně rychlého (tedy produktivitu překračujícího) růstu z celého období 2016–2021. Pro jejich dohánění v dalších letech by byl nutnou podmínkou růst produktivity, který nejen v Česku dlouhodobě zpomaluje až na mizivé hodnoty.
Podívejte se na Z(a)tracená čísla: díl o důchodech
Nedostatečný impulz z produktivity bychom hypoteticky mohli pro zvýšení našich výdělků překonat větším pracovním úsilím, tedy zvýšením počtu odpracovaných hodin. Děje se ale pravý opak. Samozřejmě také politici mají máslo na hlavě. Stojí za to připomenout, že právě do uvedeného období 2016–2021 se datují dvě mimořádné valorizace penzí, populisticky schválené za minulé vlády. Nebýt jich, byla by současná netěsnost penzijního systému o desítky miliard korun menší, úplně by ale nezmizela.
Zásah vlády, která minulý týden schválila změnu valorizačního vzorce, lze tedy z finančního hlediska označit za nutný, na čemž nemohou nic změnit pochyby ohledně ústavnosti takové změny. Zvolený způsob řešení ovšem připomíná snahu bránit povodni stavěním pytlů s pískem spíš než betonové hráze. Jeho zjevnou a jistě chvályhodnou motivací je zmírnění nerovnováhy ve veřejných financích, nikoli ale systémové řešení neudržitelnosti penzijního systému.
Ano, představení „skutečné reformy“ máme slíbené. Teprve tehdy snad uvidíme, zda se její součástí stane i kýžené překopání valorizací, které by do budoucna dovolilo přidávat k penzím každoročně jen tolik peněz, o kolik víc se jich vybere. Tak jak je obvyklé v řadě zemí Evropy. Zatím ale reformu obestírá hustá mlha a očekávání ohledně její hloubky jsou nevelká. Přestože do budoucna hrozí, že se dva netěsnící proudy – valorizační a demografický – slijí do jedné velké záplavy.
