Česká ekonomická, podnikatelská i společenská komunita se nyní právem seznamuje s obsahem čerstvě zveřejněného balíčku, jenž má přispět ke konsolidaci veřejných financí a učinit důchodový systém ještě nějakou dobu udržitelně funkčním. Hned úvodem dodejme, že z hlediska systémového pojetí jde rozhodně o krok správným směrem, leč s řadou řešitelných „ale“.
Tím prvním „ale“ je fakt, že navržené změny, mnohdy i razantní, představují v drtivé většině změny parametrů v rámci dosavadního systému, jehož hrubé kontury byly vytvořeny již v roce 1993 za zcela jiných ekonomických i společenských podmínek. Budoucí fiskální udržitelnost by však měla být založena už na jiném, zcela novém vozidle, ne na již dosti ojetém a mnohokrát opravovaném veteránu. Rozumět lze i tomu, že v zájmu zvrácení negativního trendu fiskálního vývoje od roku 2019 je potřeba přijmout okamžitá parametrická opatření.
Na ně by mělo být navázáno systémovými změnami ještě podstatnější hloubky, posilujícími individuální odpovědnost a zahrnujícími další ulevení prvnímu penzijnímu pilíři, zvážení znovuzavedení druhého, kapitálového pilíře a podstatné posílení pilíře třetího. Ve zdravotnictví zvýšení spoluúčasti pacientů na krytí nákladů zdravotních služeb a zavedení soukromého zdravotního pojištění. Ve školství pak zavedení školného, doprovázeného systémem výhodných návratných grantů a stipendií reflektujících sociální i výkonnostní kritéria.
Současně s tím lze za systémové opatření považovat i ucelenou digitalizaci veřejné správy po vzoru Estonska, optimalizaci synergií mezi rezorty a zavedení klíčových ukazatelů výkonnosti pro relevantní pracovní pozice ve veřejném sektoru. Za úvahu stojí též umožnění, aby se kapitálové veřejné výdaje uskutečňovaly v podstatně větší míře cestou mimorozpočtového financování, nejlépe na platformě reformované Národní rozvojové banky, případně stávajících, ale též reformovaných státních fondů, s využitím návratných finančních nástrojů.
K navrženému balíčku opatření lze pak jen stručně dodat, že jde o žádoucí „mírný pokrok v mezích zákona“. Je zřejmé, že potrefené husy se vždy ozvou, ale jednotlivé kroky jsou činěny značně citlivě a sociálně empaticky, při reflexi neblahé reality. Výhrady v podobě posledního „ale“ lze vznést k určitým velmi parciálním projevům, například v případě nastavení nových daňových parametrů vůči jednotlivým konkrétním položkám, jež by však neměly diskreditovat odvahu vlády se o tuto konsolidaci pokusit a tím i napravit resty ponechané v této disciplíně vládami předchozími.
Autor je ekonom České spořitelny
